Zen birding
4. května 2020 | České články | Czech posts
Jeden večer, noc a ráno na jednom rybníku kdesi na Náměšťsku. K tomuto zápisu mi dal inspiraci Dodin nejen svými úžasnými zápisky z cest ale i ponouknutím při našem facebookovém „hovoru“ o všem možném, třeba právě i o knize Zen Birding. Měl jsem to prý zkusit, tak to zkouším.
Je pozdní odpoledne a já s naším zeleným veteránem opět vyrážím k rybníkům na nějaký ten tradiční birdynk (spojený s ringynkem). Cesta připomíná horskou dráhu, nahoru dolů a náš ford už má svůj věk a něco zažito, tak jej šetřím a nespěchám. Rychlost se tak stěží přehoupne přes 70 km/h mimo obec a jsem tedy rád, že za mnou nikdo nejede a nenutí mě tak ke stresu z bytí brzdou provozu. I tohle loudání totiž patří k tomu zážitku, který mě čeká. Když auto prostě nejede, tak ani spěchat nejde a člověk se tak chtě nechtě musí smířit s tím, že tam nebude hned. A také se svou nedočkavostí a vlastně tak i sám se sebou. Není se na koho zlobit, víc to prostě nejede. Alespoň mám čas přemýšlet o tom orlovci (mimochodem můj lajfík), kterého jsme o malý kousek dál dneska viděli s Terkou ulovit parádního kapra. Právě jeden takový prastarý záznam tahového orlovce na avifu z těchto míst byl ten hlavní důvod, proč jsem si tehdy ještě týž den objednal kroužky BX. Co kdyby náhodou letěl tudy znovu. No a dneska letěl… a já jsem za ním nejel. Už jsem měl totiž jiný plán, můj zen birding v rákosí s Primitivem. Dřív bych to asi neudělal, ale člověk se pořád někam posouvá. Nicméně rybáky černé, které jsme dnes viděli na rybnících také, jsem byl připraven kdyžtak zkusit na hlas do sítí přilákat.
Mám namířeno opět na Nocoviště a protože špačci už do rákosí houfně nechodí, čeká mě další pohodový večer s konipasy lučními. V tuto roční dobu protahují a s trochou štěstí se jich dá nachytat několik pěkných kousků i do jedné kratší sítě jen tak na chvíli po západu slunce. Předpověď počasí ale již nehlásí ranní mrazíky, a tak jsem se rozhodl, že si s sebou konečně vezmu víno a zůstanu u rybníka přes noc a udělám si tu pohodu pořádnou, se vším všudy. Krom toho se tak ráno konečně pozdravím s rákosníky a kdo ví, třeba i s nějakým starým známým z loňska.
K rybníku přes, byť krátkou, ale hodně hrbolatou polní cestu dojíždím kolem šesté. Mimochodem, tahle polňačka je takový další anger management prvek mých cest do rákosí, při kterém se musím smířit sám se sebou – přes tuhle cestu totiž člověk musí opravdu místy krokem, rychleji to nejde nebo nedojede už nikam. Vystupuji z auta a zběžně kontroluji rybník. Rybáci černí zde nejsou. Dnes se nedozvím, jak reagují na nahrávku, nevadí. Navlékám tedy podřiťáky a vyrážím stavět dvě linie do rákosí. Jednu krátkou, tak akorát na jednu dvanáctku s většími oky, do užší části rákosí, ta bude na konipasy. A druhou ze tří dvanáctek do širší části rákosiny s menší lagunou, ta bude hlavně ráno na rákosníky. Tenhle průsek už je pěkně vyšlapaný a za pár let se jistě objeví i na zdejších fotomapách. V dlouhé linii jsem z bahna vyšlápl i jednu slučku, tak uvidíme, jestli se večer vrátí (nevrátila).
No není to krása?
Práce mi jde celkem rychle od ruky a za chvíli mám hotovo. Chvíli stojím až téměř po moudí ve vodě, dívám se na svou linii a téměř se nemohu ubránit pohnutí z dobře odvedeného díla. Do reality mě vrací hlas místní omladiny z protějšího břehu rybníka. Dalekohledem je nevidím, asi jsou schováni za orobincem. Slyším jen pronikavý dívčí smích. Že by láska v době koronaviru? No uvidíme, noc bude asi ještě zajímavá.
Sítě stojí, hlasová provokace běží, a je tak čas na tradiční zdravotní procházku kolem rybníka spojenou s nějakým tím očumováním ptactva. Nad rybníkem poletují pochopi. Tok už mají za sebou, samice už možná někde v rákosí sedí na prvních vejcích a ve vzduchu jsou teď hlavně samci. Koukám na ně, jak se nesou vzduchem, mění náhle směr, v jednu chvíli jsou kousek ode mne, aby za pár chvil zmizeli kdesi daleko a já jen přemítám, jak to jen udělám, abych alespoň zjistil, jestli nějaký z nich na noze nosí můj modrý odečíták. O jeho odečtení zatím raději ani nepřemýšlím. Jinak je hladina klidná, ale také skoro bez ptáků. Pár březňaček, lysky a roháči. Z rákosí pokřikují hlavně rákosníci proužkovaní a strnadi rákosní. Občas se ozve svým smutným písknutím moudivláček a z hloží mě bedlivě pozoruje samec bramborníčka černohlavého. Kousek má hnízdo, já to vím. Pokračuji dál po hrázi a z tůní pod ní ucházejí kuňky. Pomalu obcházím rybník po poli k místům, odkud jsem předtím slyšel omladinu. Ty už neslyším, buď jsou pryč nebo mají plno práce s užíváním si bezstarostného života. Ale za sebou teď něco slyším. Je to známý zvuk vrčení Zetoru, který vyrazil zpoza kopce a žene se směrem ke mně postřikujíc pole nějakou dobrotou. Ze zdravotní procházky se tedy rázem stává pouze procházka. Zapadající slunce spolu se Zetorem vyhnaly z úkrytu i omladinu. Nakonec jsou to jen dvě děvčata, mladičká, slušně pozdraví podivného pána v maskovací bundě a podřiťácích a upalují domů.
Polem provoněným močůvkou spěšně pospíchám k druhému rybníku, kde hnízdí a nocuje početná část místní husí populace. Matka příroda se nade mnou smilovala a hned, jak vstupuji do borového hájku, který rybník objímá z jihu, cítím omamnou vůni vanilky. Hlubokými nádechy ji vtahuji do sebe, připadám si jako feťák, ale nemohu si pomoct. Chvíli hledám zdroj této vůně, ale nemohu jej nalézt. Vanilka prostě jen tak visí ve vzduchu. Pozoruji tedy husy na protějším břehu, vidím několik Michalových odečítáků, ale i jeden žlutý, Německý, ale bez stativáku nemám šanci. Nevadí, chtěl jsem jen vědět, jak se jim daří. Odečetl jsem již každou několikrát předtím a odečtu je zas někdy příště. Mezi husami je páreček labutí a husic nilských. Husa indická už tu s nimi dnes není. Na vodě plave pár chocholaček, potápka malá a lysky a z trnek na mě nadává pěnice hnědokřídlá. Vracím se zpět kolem sítí k autu, rychle kroužkuji samičku strnada rákosního a vytahuji židličku a Primitivo a chystám se užít si na hrázi večerní show.
Sotva usedám do židličky, přilétají vlaštovky. Hergot, to je nějak brzy, jindy chodí spát až mnohem později. Pokládám Primitivo zase na zem a spěchám zapnout do rákosí nahrávku vlaštovek. Zen se na chvilku ztrácí, ale nerad bych je nechal posedat někam jinam. Za pár minut už se znovu svaluji do židličky, a to v pravý čas, abych si vychutnal tu nejhezčí fázi západu slunce. Nebe se trochu vyčistilo a hraje teď mnoha odstíny oranžové. Otevírám lahev a nalévám si do hrnečku od termosky trochu té tekuté pravdy. Suché, ale nádherně sladce voní po ovoci. Nade mnou se honí vlaštovky, které postupně střídají netopýři. Je to letecká show nesmírně zajímavých tvorů, ale stejně doufám, že se vyhnou sítím.
Ten mi dal, modrák jeden.
Sotva se setmí, vyrážím s čelovkou na sítě. První, krátká, je zcela konipasůprostá. Vlastně v ní není vůbec nic. Trochu mě to mrzí, ale patří to k tomu. V dlouhé linii mě však čeká necelá padesátka vlaštovek a devět břehulí. Zajásám, tenhle druh jsem letos ještě neviděl a ani jsem nečekal, že jej na Náměšťsku uvidím. Oproti špačkům je s vlaštovkami krásná práce a za chvíli už stahuji dlouhou linii na lanko a zajišťuji na noc. Vracím se kolem krátké linie k autu. Nechal jsem tam síť ještě otevřenou, co kdyby náhodou. A vyplatilo se! Úplně nahoře visí krásný starý samec modráka. Naháněl jsem jej tu minulý měsíc neúspěšně alespoň čtyřikrát. Někdy jen večer krátce zazpíval z rákosí a pak se mi jen tiše vysmíval a nechytil se, jindy se ani neozval. Už jsem se smířil s tím, že to byl jen jedinec na tahu, který je pryč. A dneska, když už jsem s ním vůbec nepočítal, se chytil. Že by tedy i na tomhle rybníce modráček nakonec hnízdil?
Dávám ptáky spát bezpečně do auta a odcházím za terénní vlnu postavit stan. Nechci provokovat místní v nedaleké vesnici. Noc se rychle ochlazuje, ale zůstávám pozitivní a do stanu se těším. Z protějšího břehu zpívá slavík obecný, další druh, který mne zde příjemně překvapuje, jsme přeci jen na Vysočině. Ještě jsem se párkrát vrátil do auta pro zapomenuté věci (co není v hlavě je v nohách) a kolem desáté uléhám. Ticho noci občas prořízne rosnička, ke které se brzy přidá celý orchestr kolegů. Snažím se najít pohodlnou polohu a rychle usínám.
Ne však na dlouho. První polovinu noci mě ze spaní budí rákosníci proužkovaní. Postavil jsem si stan příliš blízko k rákosí a jeden mi vyřvává kousek za hlavou. Příště už budu vědět. Zhruba ve dvě mě také budí podivný hlas, který nedokážu zařadit. Snad nějaký bahňák přemítám. Krouží kolem stanu a pak utichá. Do rána jsem ale hlas v hlavě neudržel, naskočil mi až o pár dní později, když jsem jej zaslechl znovu, a nakonec i pozoroval jeho původce. Byl to tokající chřástal malý, další lajfík. Ve dvě ráno ve stanu, proč ne. Pak mne začala pro změnu budit pravidelně zima, takže když mi v pět zazvonil budík, měl jsem chvilinku co dělat, abych opravdu vstal.
Rákosní monstrum.
Při otevření stanu mě poněkud zaskočilo křupání tenké vrstvu ledu na tropiku. Opět jsem zapochyboval o svém rozhodnutí, ale to už jsem stál venku a nasával probouzející se rybník všemi smysly. Nazout podřiťáky a hurá do ledové vody roztahovat sítě. Do imaginárního notýsku jsem si poznamenal, že příště si mám vzít také rukavice. Slunce se naštěstí brzy vyhouplo nad kopec a rychle mne dostalo na provozní teplotu, takže první a tradičně nejbohatší kontrolu jsem prováděl už opět s pozitivně naladěnou myslí. Mezi četnými rákosníky proužkovanými i obecnými visel i jeden krásný bramborníček hnědý, letos již druhý v tomto kousku rákosí. Zcela jistě tahový, ale i tak mně baví si uvědomit, že o pár metrů dál má své teritorium nejeden bramborníček černohlavý. Ještě jeden druh mi ráno dělá radost, i když jsem s ním počítal, protože už se zde pár dní ozývá – rákosník velký. Můj oblíbený rákosník. Je to skoro rok, co jsem jej držel naposledy v ruce a opět jsem zapomněl, jaké je to vlastně monstrum.
Spokojeně kroužkuji rákosníky, setkávám se se dvěma starými známými z loňska, stejně tak s jednou nezvykle černě zbarvenou samičkou(?) strnada rákosního a čas hezky plyne, slunce hřeje. Brzy dopoledne přijíždí i Terka s Filípkem a společně stavíme jednu šestku na bramborníčka černohlavého. Ten nás ale rychle prokoukl a dává nám najevo, že na tohle nám neskočí. Nevadí, chytáme alespoň pár komunistek. Jsem z nich vyloženě nadšen. Letošní rok bude rokem pěnic, chystám se jim více věnovat a nafotit jich co nejvíc, a hlavně co nejvíce věkových skupin. Ale o tom zas třeba jindy.
Nakonec docela dobrý zen birding. Večer s kalíškem vína, ráno mátového čaje. I nějací fógli byli. Já jsem si to užil, bylo to tak akorát. Ne málo, ne moc, aby se z radosti začala stávat práce. Té mám dost v práci, pro samé vzorky nevidím ptáky, ale jen čísla, protokoly, zkumavky, pytlíčky, kapiláry a pipety. Mám ji rád, ale tohle mi chybělo.
Jedno je nyní jasné, i stručnost je ctnost, kterou se člověk evidentně musí nejprve naučit.
Ranní sušení všeho mokrého.