Na Šumavu za karpodraky
13. června 2020 | České články | Czech posts
Přelom května a června je dobou, kdy vrcholí námluvy hýlů rudých (Carpodacus erythrinus, po „Zichovsku“ karpodrakus) u nás. Nebo alespoň na Šumavě. Objevují se první snůšky, ale samci ještě zuřivě reagují na nahrávku. Přesně ten správný čas, který nás z hlediska fyziologického nastavení zajímá nejvíc. A protože karpodraci jsou pěvci mnoha podivuhodností, bylo jasné, že „je v datasetu musíme mít“.
Po loňských úspěšných odchytech jsme se těšili na obdobný zážitek i letos. Bohužel první část odchytů hýlů rudých ve Žďárských vrších jsme letos museli kvůli zásahu shůry odpískat. Přitom loňský výjezd, kdy řeka Svratka díky silným dešťům vystoupila z břehů a rozšířila své koryto místy až 100×, patřil k nezapomenutelným zážitkům. No tak letos „alespoň“ ten vltavský luh.
Loni bylo počasí až překvapivě slunečné a teplé, letos naopak hrozilo deštěm a zimou. Ubytování ale bylo zamluvené, a tak jsme i předpovědi navzdory vyrazili s Terkou jedno zamračené čtvrteční dopoledne na dalekou cestu za těmi rudochy z východu. Po cestě se ještě zastavujeme na Třeboňsku v místní kolonii vlh. To si s Terkou samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Vlhy skutečně nalézáme. V Třeboňské krajině působí vyloženě jako pěst na oko. Posedávají na borovicích a loví nad okolními svěžími pastvinami. Inu, když se jim tu líbí, tak proč ne! Procházíme jejich pískovničkou a odhadujeme místní populaci tak na osm aktivních nor. Ještě chvíli se kocháme vlhami, svačíme a pak pokračujeme dál.
Do parku dorážíme kolem poledne. S druhou částí výpravy máme sraz až později. To nám ale nevadí, neleníme a rovnou se vydáváme na známá místa z loňska. Ostatně, laborku si vezeme v kufru auta celou s sebou, takže není proč ztrácet čas. Jako první nás zde překvapuje dvojice laní, která před námi prchá přes koryto Vltavy do bezpečí první zóny národního parku. Jsou chytré – vědí, že tam naše povolení nesahá :) Plavecký výkon je to v tom proudu a studené vodě vskutku úctyhodný. Lokalita nás letos ovšem překvapuje také množstvím vody mimo koryto Vltavy. Loni si člověk ranní rosou zmáchal kalhoty, ale se slušnějšími pohorkami si vystačil. Letos jsou mi i podřiťáky místy skoro málo. Velice brzy navíc zjišťuji, že v nich mám (stejně jako v gumácích) díru. No co už. Brodíme se s Terkou porostem a kolem nás prozpěvují krom hýlů rudých (171, jak je mezi námi ptáčkaři zvykem) i bramborníček hnědý, cvrčilka zelená (172) i říční a z dálky z lesa linduška lesní. Z vrbiček na nás pořvávají pěnice hnědokřídlé a slavíkové a atmosféru podmáčeného luhu dokreslují budníčci větší. Z luk občas zachřástá i chřástal polní (173) a křepelka tu a tam nesměle přepočítá své úspory.
Nakonec stavíme dvě sítě na stejná místa jako loni. To druhé vlastně neznám, loni jsem jej nestavěl a jeho polohu jsem tak spíše odhadoval podle toho, odkud mi „chodili ptáci“. Nakonec to nebylo složité a poznali jsme jej snadno. Kolega, který tam loni totiž síť stavěl, zapomněl sbalit jednu tyčku. Hliníková trubka i po roce na větru dešti krásně zářila a vyloženě hyzdila tento bohem zapomenutý kraj, ostuda! Nutno ovšem dodat, že atmosféru nedotčené divočiny také krom melioračních kanálů kazí i hluk občasného automobilu projíždějící po vltavské cestě. Ale jinak je tu moc hezky.
Můj šumavský šerpa.
S hýly to nikdy není na dlouho a do půl hodinky máme hned dva. Oba krásně červené. Balíme sítě, protože se na radaru blíží déšť a následující zpracování vzorků a hladového dítěte nám zabere dost dlouho na to, abychom stihli sraz se zbytkem skupinky. Ti mají nakonec zpoždění, ale i tak nám to vychází téměř přesně. Scházíme se v Černé a další plán zní jednoduše: čečetky. Chvíli to vypadá, že snad v celé Černé žádné nejsou, zato s konopkami jakoby se roztrhl pytel. Po chvilce chození sem a tam s přehrávkou hlasu se jich ale najednou vynořuje všude spousta. Naše odchytové stanoviště v linii stromků ale prokukují nějak podezřele rychle, chytá se jen jedna jediná a kýžený vzorek z ní nakonec ani nedostáváme. Nevadí, zkusíme to zase zítra, den se chýlí ke konci a je čas se ubytovat.
To máme zamluvené ve stylově zařízeném Modřínovém domě v Horní Plané. Koronavirová patálie totiž srazila ceny ubytování hodně nízko. My byli rádi, hoteliéři asi už méně. Ubytování nic nechybí – krásné ložnice, obří obývák s kuchyní a zahrádka s grilem a výhledem na Lipno. Dokonce máme i garáž. My jsme ale přijeli v zásadě jen přespat, tak nic z toho nevyužijeme, ale alespoň si pohodlně pospíme. Večer zkoušíme místní hospodu s vynikajícími tortillami a po dlouhé době si dáváme točené pivo. Zpátky na ubytku pak ještě otevírám dovezený tokajský bolehlav, čehož ráno trochu lituji.
Předpověď, hlásící na další den silný déšť celé dopoledne, se totiž nakonec nevyplnila, a tak vstáváme pěkně brzy ráno. Začínám být už z těch terénů nějaký unavený a moc se mi nechce. Netrvá to ale dlouho a už vyrážíme k mostu přes Vltavu, který stavěla ještě americká armáda. Terka s Filipem jsou trochu pozadu, dojedou za námi později. Alespoň nemusím řídit a po cestě chvilku ještě poklimbávám ve služebním transportéru plném ornitologického harampádí.
Karpodrak.
U mostu trávíme dalších pár hodin v přístřešku pro vodáky, který si musíme ještě vyspravit deštníkem, aby nám voda nekapala na mikroskop a do zkumavek. Nad hlavami občas zakrouží bekasina nebo vodouš kropenatý, jinak je skladba druhů podobná včerejšku. Chvílemi jemně poprchává, ale objevují se i velká „okna“, a tak stavíme jednu krátkou síť do vrb. Karpodraci se chytají přímo před nosem, není třeba síť opouštět. Nehrozí tedy ani, že by nám případně zmokli. Asi za dvacet minut už máme opět dva hýly, krásně červené. Zpracování vzorků trvá další asi dvě hodiny, během kterých se nechytá nic. Zato si můžeme prohlédnout, kterak místní lidé (včetně auta NP Šumava) zcela ignorují zákaz vjezdu na již zmíněný most, který je v havarijním stavu. Resp. mostovka samotná asi ani ne, ale nosníky se přímo rozpadají před očima. Auto s hlasitým drcnutím, které železný most pěkně zesílí, vždy shopne deset čísel na propadlou mostovku a na druhé straně za podobného zvukového efektu vyskočí zpět na pevnou zem. Někteří alespoň zpomalí, jiní most vyloženě přeletí. 17 kilometrů objížďky navíc je zřejmě pro tyto řidiče příliš. Já bych na to nervy neměl.
Po dvou hodinách tedy síť zase balíme – déšť se vrací a houstne. Mlhavé pošmourné počasí ale luhu vyloženě sluší, připadám si jako v tajze. Jako na potvoru v okamžiku, kdy máme síť zpátky v pytlíku, se objevuje sameček třetí, tentokrát hnědý. Musíme ale ještě jednou zkusit ty čečetky, tak ho necháváme být. Déšť nakonec není tak silný a všechen se vyprší, než se i s mezizastávkou v Nové Peci dostaneme zpátky do Černé. S čečetkami je to zde podobné jako včera, ale tentokrát nechytáme ani tu jednu. Počasí se zase kazí, morál nám dochází, a tak se loučíme a opět se vydáváme na cestu. Já s Terkou domů, kolegové budou ještě pokračovat na vlaštovkách v Třeboni. Beru to opět „spodem“ přes Českou Kanadu. Je to sice delší, ale cesta stojí za to. Konec si ale už moc neužívám, spánkový deficit terénního ornitologa se hlásí o slovo, ale ještě se mi jej daří překonat jedním redbullem. Vyhlídka na blížící se konec další CESové dekády mě ale vyčerpává už teď.
No a cože jsme to teda jeli odebírat? Správce jednoho penzionu v Černé, který nás laskavě nechal využívat parkoviště pro naše bádání, to řekl hezky zpříma: „Takže vy těm ptákům odebíráte m*dku?“ Tož tak.