Na skok v mediteránu
4. října 2020 | České články | Czech posts
Již druhým rokem, studujeme jednu pěknou populaci vlh pestrých na jižní Moravě. Původně jsem chtěl napsat zápisek v průběhu roku o jedné konkrétní výpravě, potom o soustavě navazujících výprav, ale nakonec jsem to zase nestihl. Pokusím se tedy proto přiblížit čtenáři nejen, jak celá sezona probíhala, ale zároveň tyto zápisky zkusím zasadit do kontextu takového „běžného“ letního dne, dejme tomu někdy v průběhu června. Tak vzhůru do toho.
Rok se s rokem sešel a nadešel čas sesumírovat, jak se dařilo „našim“ vlhám pestrým, které jsme loni začali intenzivněji sledovat s cílem přispět nějakou drobností do souboru znalostí o tomto sympatickém ptačím druhu. Už od května jsme tedy opět, stejně jako loni, téměř týden, co týden vyráželi dolů na jih i dolů z kopce z Vysočiny na samý okraj Panonie – na „naší“ lokalitu.
I když… letos to přeci jen bylo malinko jiné. S malým dítětem nejsme schopni nějak rozumně dojet na lokalitu brzy ráno[1], tak pro letošek volíme možnost dojet během dne a do dalšího dne přespat. S tím souvisí jedna věc – pokaždé, když se odpoledne skládáme do auta, nemohu se zas znovu nemohu ubránit pocitu, jestli to na necelé dva dny přeci jen není trochu moc harampádí. Terénní věci máme už zminimalizované, jak jen to jde (to je výhoda cíleného odchytu konkrétního druhu), ale ty osobní nám pořád moc nejdou. No, co už, s dítětem se nalehko asi cestovat nedá a s touto větou tak pokaždé uzavírám nejen tuto myšlenku, ale i kufr auta. Nakonec to vlastně není tak zlé, kufr je sice zaplněn do posledního centimetru[2], ale vidím v pohodě dozadu a prostor pro cestující je prázdný – co by za tohle některé rodiny daly? Naloďujeme se tedy i my a vyrážíme na jih. Není to daleko, ale cesta je trochu zdlouhavá. Kolikrát jsem ji letos jen jel? No raději to nepočítám.
Místní pravidelně spásané suché trávníky na jaře
bohatě rozkvetou elektrizující fialovou šalvěje
hajní, kterou posléze vystřídají něžněji zbarvená
květenství dobromysli.
Podobně jako řeka Sáva ohraničuje Balkán ze severozápadu, i my při přejezdu na echt Moravu překonáváme hraniční tok – Rokytnou. Krajina se za ní opravdu mění, okamžitě ubývá rozsáhlejších lesů a dále pokračujeme vlastně jen mezi nekonečnými poli až ke Znojmu. Škoda, že tak rozlehlými a mrtvými. Avifauna místních vesnic dává tušit, jaké by to mohlo být, mít tady tu krajinu trochu biologicky funkčnější (mimo jiné máme po cestě dvě stabilní lokality chocholoušů). Další nápadná, ale těžko popsatelná změna krajiny se odehrává až za Znojmem. Zkrátka přijíždíme do Panonie. Tady už na člověka opravdu dýchne jih. Poslední kilometry cesty se proplétáme mezi vinicemi plnými čerstvě vyvedených poštolek, z malého mokřádku skřehotá rákosník velký a pod kola se nám pletou krásně vybarvení samci bažantů. A to nejen jedinci spadající do skupiny torquatus, tedy „bílé límečky“, ale i ty neolímcované ze skupiny colchicus. Ty druhé téměř nevídám, tak z nich mám vlastně docela radost a rád si přibrzdím, abych se na ně podíval. Vlastně znám jen jedno další místo, kde se s nimi pravidelně setkávám. Možná jde ale o jev běžnější a já je jen přehlížím (přeci jen je to většinou: hele, další bažant).
Samotný závěr cesty trochu připomíná off-roadovou horskou dráhu. Naštěstí jsou kritické úseky cesty kamenité. Letošní vytrvalé deště totiž notně propláchly i místní vysušenou krajinu a sprašové podloží přeměnily v mazlavé bahno. Deště nám bohužel připravily i další nepěkná překvapení, o těch ale až později. Konečně zastavujeme na místě. Po výstupu z auta se nám naskýtá pokaždé dosti podobný obrázek. Jen tak se ale neokouká. Nebe nad námi hlídají káňata, z nevzhledné akátiny prozpěvuje sedmihlásek a na flétnu hraje několik žluv. K lásce zvou nejméně dva samci hrdličky divoké a všudypřítomné ptačno dotvářejí hejna vrabců polních, kteří hnízdí ve stěně v bývalých vlžích norách. Netrvá to dlouho a doléhá k nám i volání jejich původních stavitelů, ono veselé bublavé pri pri piri piri[3] tak typické pro vlhy v letu. Ale dost bylo kochání, teď je nutné přemístit obsah kufru pod náš oblíbený ořešák – do základního tábora.
Typicky netypické hnízdní nory vlhy pestré
mimo hnízdní stěny.
To nám zabere jen chvilku, už to máme nacvičené. Beru do ruky ještě endoskop a jdeme prohlédnout aktivní nory. Letošní vydatné deště ale dost opršely svahy a zas o trochu více vyhladily drobné terénní nerovnosti, které jsem používal pro orientaci. Stejně tak smyl veškeré pobytové stopy ptáků jako hmyz a vyhrabaný materiál, takže občas chvíli jen stojím a přemýšlím, která z těch spousty rozmočených nor je ta, kde letos hnízdí vlhy. Letos s tím zápasím mnohem více než loni. To totiž přes léto v zásadě nepršelo. Zároveň letos vlhy téměř nehnízdí v „typické“ hnízdní stěně jako loni, ale naopak jsou rozprostřené v jednotlivých etážích bývalé vinice. Dobrá polovina nor je v podstatě „zemních“. To je něco, na co u nás nejsou lidé příliš zvyklí. Zbylé nory by člověk vlh neznalý asi také neoznačil jako typické – jsou v mírném svahu, popř. na místech stržených drnů. Ale alespoň ve svahu. Jedno je jisté, savčích predátorů zde asi příliš mnoho není. V zásadě všechny nory jsou totiž dobře přístupné bez nutnosti šplhání po kolmých stěnách.
Další překvapení nás čeká ale i při samotném prohlížení nor. Na začátku června je sice ještě relativně brzy, ale v tuto dobu už by ptáci měli mít, když ne nasezeno, tak rozhodně rozesnášeno. Čekali jsem, že uvidíme snůšek víc. Pod některými norami dokonce nacházíme vyházená vejce. Nejdříve si s tím docela lámeme hlavu, ale během sezony tomu asi nakonec přicházíme na kloub. Jednou totiž přijíždíme těsně po dešti a na exponovaných místech etáží je moc pěkně vidět něco, čemu bych říkal neodborně hladina „horní vody“ :) Prostě přechod mezi mokrou hlínou nasycenou deštěm a suchou půdou pod ní. A celá řada nor se nachází v té mokré části. Silné deště zřejmě nasytily půdu vodou, což vedlo k tomu, že se hnízdní nory srážkami naplnily a vzhledem k tomu, že nory zde bývají mírně do kopce, vyplavily obsah hnízdní komůrky včetně vajec. Je to jen teorie, ale odpovídalo by tomu i množství vyplaveného materiálu ze samotných nor. Takto vyplavených nor nacházíme několik. Naštěstí mají vydatné srážky zřejmě pozitivní vliv na množství hmyzu, a tak většina párů zvládne zahnízdit rychle znovu. Letošní rok je celkově asi o něco lepší než loňský a zdá se, že zde populace vlh má rostoucí charakter. Jen počet aktivních nor na takto malé ploše se blíží ke třiceti[4].
Fotografie cílového druhu zde nemůže chybět.
Odchyty dospělých jedinců probíhají letos velmi dobře – u většiny nor se nám daří odchytit oba rodiče, v jedné noře dokonce narážíme i na helpera. Tak vida, zřejmě jsou i zde! Velkou radost nám dělá relativně slušný počet retrapů z loňska – 20 % loňských ptáků se objevilo i letos. Ve skutečnosti jich může být mnohem víc. Navíc ani není v našich silách obsáhnout naši lokalitu celou. Tito ptáci nám nakonec dělají radost největší. I kvůli fotografickému materiálu, který pořizujeme (snad už opravdu brzy v galerii ) a který krásně ukazuje znaky užitečné k určování stáří. S mláďaty to ale bylo horší. Zdá se, že na naší lokalitě ptáci rovné nory příliš nestavějí, zvláště ne ty v zemi. Jaký rozdíl oproti kolonii na Třeboňsku, kde byly nory krátké i 70 cm, rovné a k jejich kontrolám stačila obyčejná baterka. Inu něco jako ledňáčci. No snad to do příštího roku nějak vychytáme.
Večer už se pak jen kocháme pohledem na čilý ruch v kolonii a necháváme ptáky v klidu. Tohle večerní hemžení se s postupující sezonou trochu proměňuje. Jak mláďata rostou, přestávají jejich rodiče spát s nimi v noře a odlétají před západem slunce na společné nocoviště. V červenci už tak vlastně večer žádné vlhy kolem nor nejsou a celé místo budí dojem, že se stala nějaká vlží apokalypsa. Opak je však pravdou! Nory jsou obsazené odrostlými mláďata a rodiče si od nich prostě jen potřebují odpočinout. My také odpočíváme. Po celodenním pinožení ve vyprahlé, sluncem sežehnuté a kopcovité krajině bývalé vinice toho máme tak akorát. Sedím chcíple na židličce a ucucávám trochu červeného. Červnové večery doprovází zpěv jednoho místního slavíka a z nedalekého mokřadu občas dolehne nestvůrně neživý zpěv cvrčilky slavíkové. Něco málo drobných přepočítá křepelka a ke koncertu se přidává čím dál tím více cvrčků. Na nebi se rozsvěcují hvězdy a teplota konečně klesá k příjemnějším hodnotám. Jen ti otravní komáři a muchničky, těch je letos všude požehnaně. Než upadnu vyčerpáním, zkusím občas napsat něco málo do deníčku, ale některé večery na to zcela rezignuji. Zkontroluji kometu, Jupiter a Saturn[5], vyčistím si zuby a většinou rychle usínám.
Snídaně v terénu. Není to žádný Four Seasons,
ale sníst se to dalo… :)
Rána mají pokaždé taky docela podobný, ale parádní průběh. Brzy po rozednění začnou zpívat žluvy, ke kterým se přidávají hrdličky divoké a občas se ráno ukáže i dudek, který zřejmě někde nedaleko hnízdí, no prostě hotový mediterán. Tyto jižní zpěváky doprovází konopka a pěnice hnědokřídlé. Zvláště jedna z nich mi způsobuje opakovaně infarkt. Její zpěv jako by z ucha vypadl zpěvu strnada černohlavého! Nemá smysl spěchat ze stanu, vlhy totiž nejsou žádná ranní ptáčata. Zvlášť pokud dospělí už chodí spát na nocoviště, přilétají z něj většinou hromadně třeba až kolem sedmé hodiny. I ráno se teda odehrává vlží apokalypsa, ale člověk má tak dost času udělat si nějakou tu terénní snídani a vytipovat nory, popř. na ty již vytipované poklást pasti. Slunce začne brzy zase pálit, tak je nutné toho co nejvíce využít. Dopoledne tak většinou člověk tráví obcházením nor, hlídáním pastí a kroužkováním odchycených ptáků. Každá nová odchycená vlha je pro nás pořád určitým svátkem. Rutina se nám zde naštěstí vyhýbá, i když samotný „proces“ po odchytu je v zásadě rutinní záležitost, kterou máme oba už dobře zmáknutou a zabere jen pár minut, po kterých zvíře zase odlétá.
Vlha pestrá v pokročilém stádiu
pelichání do krycího šatu.
U odchycených vlh zaznamenáváme i jejich pelichání. Vlha pestrá totiž krátce po započetí hnízdění začne pelichat obrysové opeření do krycího šatu. Troufnu si tvrdit, že ten asi málokdo z nás opravdu zná. Spíš máme vlhu zafixovanou jako toho zářivě barevného ptáka se zlatými zády Pravdou ovšem je, že většina ptáků v průběhu července vymění značnou část obrysového opeření za výrazně méně pestře barevné. Tato nová pera jsou skoro všechna smaragdově zelená. Zvláště některé samice pak ke konci hnízdění na zádech nejsou zlaté téměř vůbec a mohou tak připomínat letošní mláďata. Tento krycí šat vlhám však vydrží relativně krátce, a ještě, než vlha dorazí na zimoviště, začne pelichat znovu, tentokrát včetně letek a rýdováků a na jaře pak přilétá s relativně novým a zářivě barevným opeřením tak, jak je všichni známe z obrázků v určovacích příručkách.
No ale zpátky k ptákům. Společnost nám během dní dělají třeba i kavky, které tu hnízdí. Hnízdí tam s nimi i párek poštolek, který za všeobecného povyku pravidelně prohání hejnka vlh. Prozatím jsme nebyli svědky úspěšného lovu, ale zajímalo by mě, jestli poštolky vlhy prohání jen tak z nudy co kdyby náhodou, nebo je opravdu jsou schopné ulovit.
Jako jeden z cílů našeho snažení s vlhami letos bylo i pořídit kvalitní fotodokumentaci různých věkových skupin obou pohlaví. S dospělými ptáky nebyl samozřejmě příliš velký problém, ale chyběly nám fotografie letošních vzletných mláďat. Chytat vlhy v hnízdní kolonii jednak není příliš vhodné, ale ani to nijak zvlášť dobře nejde. Ptáci sice dobře reagují na hlas, ale jsou to výborní letci, kteří velmi dobře vidí. Navíc mláďata, krom samotného opuštění nory, pak už v kolonii ani příliš nepřebývají, čili jsme nejprve nevěděli „jak na ně“. Nakonec nám poradil Javier Blasco Zumeta, že vlhy je možno chytat poměrně úspěšně při večerním sletu na nocoviště, kdy s ubývajícím světlem ztrácejí vlhy na ostražitosti. Teď už nám jen zbývalo to naše nocoviště najít.
Letošní mládě vlhy pestré odchycené u nocoviště.
Zprvu jsme večer objížděli vhodné skupinky stromů v okolí v domnění, že na vlhy prostě někde narazíme. To se brzy ukázalo jako zcela lichá představa. Poté jsme tedy změnili strategii a po několik dalších večerů jsme pozorovali, kterým směrem vlhy odlétají z kolonie pryč. Stativákem jsme se dívali tak dlouho, dokud nám nezmizely z dohledu. Bylo nám jasné, že nocoviště nebude nikde poblíž, ale docela daleko. Autem jsme se jich pak snažili držet mezi vinicemi přibližný směr a doufali jsme, že budeme mít více štěstí. Až jedno ráno Terka vstala dřív a vyrazila sama a nocoviště našla. Bylo nakonec 3,5 kilometru vzdušnou čarou od kolonie! Naskytla se jí zde neuvěřitelná podívaná na stovku vlh, která vesele křepčila kolem skupinky převysokých jasanů. Skupinka jasanů ale bohužel byla mezi poli, takže to zprvu vypadalo odchytově beznadějně. Naštěstí nás zachránil pás mladých stromků v oplocence, do kterého se nám podařilo několik vlh nalákat. Všechno to byla právě letošní mláďata. Doufáme, že se s nimi za rok uvidíme, šance tu je. Příští rok bychom chtěli využít potenciál nocoviště využít více, protože na mláďata v norách není jednoduché se dostat.
No, plánů je spoustu, snad to všechno vyjde. Dny mezi vlhami patří k mým nejoblíbenějším. Je to zvíře, u kterého je pořád co objevovat a tak doufám, že nám to vydrží ještě dlouho.
[1] Což nakonec není potřeba, jak se člověk dočte v odborné literatuře. Ale vlastní zkušenost je někdy holt k nezaplacení (bohužel)…
[2] Zde je nutno říct, že tohle se soudruhům ze Škody auto opravdu povedlo. Specificky česká úchylná honba za objemem zavazadelníku vybrousila tento prostor k naprosté užitné dokonalosti. Do terénu už jsem jel s nemálo vozy různých značek, ale všechna čest před mladoboleslavskými zázraky. Na druhou stranu použití slabého rozvodového řetězu k motoru to hravě vyváží…
[3] Nebo také hráškové rururu, chcete-li :)
[4] Více čísel a grafů a detailů necháme do připravované závěrečné zprávy pro úřad JM kraje a do nějakého odborného periodika.
[5] To jsem trochu odflákl. Pravdou ale je, že pohled na tyto tři nebeské objekty je letos opravdu fenomenální. Zvlášť kometa je vyloženě nádherná.