Birding v Kamerunu
13. listopadu 2020 | České články | Czech posts
V Kamerunu jsem byl v rámci svého doktorátu už třikrát, a tak jsem z počátku trochu zápasil s formou tohoto zápisku. Psát tři různé tripreporty se mi moc nechtělo. I když to pokaždé bylo trochu jiné (ať už lokalitami nebo ročním obdobím), přeci jen se ta věda dělá pokaždé tak trochu na jedno brdo a nebylo by to čtenářsky moc zajímavé. Vytvářet jednu fiktivní výpravu s prvky všech tří by jít mohlo, ale nakonec jsem se rozhodl udělat zápis jen z výpravy poslední. Nicméně nevrátit se k nějakým bodům výprav předchozích by byla škoda. No uvidíme, co z toho nakonec vyleze!
Text jsem se pokusil doprovodit mnohými fotografiemi. Sám ale nejsem fotograf, příliš mi to nejde a nebaví a tak jsem vlastně neměl dost svého materiálu. Vypomohl jsem si fotografiemi dalších lidí, kteří se mnou v Kamerunu byli. Samozřejmě s jejich laskavým svolením. Jde o fotky mé manželky (TK) a mých přátel Marka Mejstříka (MM) a Petera Mikuly (PM), jejichž fotografie jsou označeny iniciálami. Ty bez nich jsou mé. Ale myslím, že je to patrné na první pohled. Navíc, druhy, které mám nafocené v galerii, pak mají proklikávací latinská jména na jejich stránky, které se otevírají v novém okně.
Nově jsou také poznámky pod čarou proklikávací i zpátky. Takže se můžete jednoduše vrátit v textu tam, kde jste skončili.
Aktualizace odkazů do galerie proběhla naposledy 25. prosince 2020.
13. ledna 2021 byla do textu přidána fotografie vranule.
Intro
V této části budu popisovat birdersky nezáživné věci. Pokud chcete ptáky a ne plky, přeskočte rovnou na další podkapitolku.
Konec listopadu (roku 2018) se blíží. To pro tým, jehož jsem se stal asi před rokem a půl součástí, znamená, že se blíží i (téměř) každoroční expedice do Kamerunu. Jezdíme tam na přelomu listopadu a prosince, v době, kdy začíná období sucha. Tohle bude má třetí expedice a druhá, kterou vedu sám. Z té předchozí (neobvykle v létě – v období dešťů) jsme se vrátili asi před dvěma měsíci, a tak jsem stále pln dojmů. A nejsou jen pozitivní, bohužel. Nejezdíme do Kamerunu na výlet, ale pracovně, a to s sebou nese i jisté otravné záležitosti, o kterých se pokusím psát co nejméně. Zkusím psát co nejvíce jen o ptácích. Zároveň ale v Kamerunu probíhá konflikt, v zásadě občanská válčička , která podstatně ovlivnila i průběh té poslední expedice, tak se nelze nezmínit i o poměrech v této nepříliš navštěvované zemi.
Hromada byrokracie je za mnou a konečně vystupujeme z letecké linky Brusel – Yaoundé v Douale (ano, mezistátní letecká linka obsluhovaná velkým tryskáčem s mezizastávkou!). Podzimní evropské počasí necháváme za námi hned, jak se otevřou dveře letadla. Jako facka nás vítá horký těžký vzduch, zcela nasycený vodou. Brýle se okamžitě mlží, i oči se mlží, všechno je napoprvé vzrušující a jiné, na potřetí už docela známé a očekávané. Ale trochu vzrušující je to i tak. Bavím se nadšením ve tváři nováčků z prvních tropů a první Afriky a přes zdlouhavou celní kontrolu pokračujeme k pásům čekat na našich mnoho zavazadel, osobních i s vybavením. Ta se pomalu po jednom hromadí v rohu místnosti, která připomíná ruchem spíš filmové tržiště (ty skutečné Kamerunské trhy jsou totiž vlastně docela klidné). Aspoň je místnost trochu klimatizovaná. Pořád se někde někdo tlačí, strká a bohatí frankofonní Kamerunci dávají ostentativně najevo své pohrdání bílými návštěvníky. Občas to na oplátku dosti nevybíravě komentujeme v naší mateřštině. To by se nám mohlo vymstít, minule na nás totiž v té samé hale promluvil téměř bezchybnou češtinou jeden Kamerunec, který u nás dělal nějaký byznys. Zíral jsem jak vejr.
Když po dalších a dalších byrokratických buzeracích konečně vycházíme před budovu letiště, smráká se a přede mnou se odehrává už trochu ohraná scéna. Lidský chaos všude kolem, dopravní hluk, otravní nosiči i taxikáři, klimatizovaný prostor letiště opět nahrazuje dusno a vedro a nad námi prolétá na nocoviště hejnko volavek rusohlavých (Bubulcus ibis). Poslední dobroty pro mladé nosí s hlasitým veselým křikem rorýsi domovní (Apus affinis), kteří hnízdí v letištní budově. Před letištěm ale není radno ani fotografovat ani používat dalekohled, bohužel.
Než pro nás přijede náš kamarád, už je tma. V tropech se stmívá stylem „zhasnout a spát“. 12 hodin světla přechází téměř okamžitě přes kratičký večer do 12 hodin tmy. Ráno trvá obdobně jako večer, tedy také asi 10 minut. Čekáme ve tmě, obklopeni poněkud vlezlými portery a odmítáme tisícou nabídku k odvozu. Naštěstí se brzy objevují přátelé s autem. Kluci nakládají všechny bágly do kufru a na střechu. To je vždy veliká podívaná, jsou neuvěřitelně silní a šikovní. Naloďujeme se, trochu ze mě opadá první dávka stresu. Hned ale přichází první špatné zprávy. Naši rezervaci v místním výborném hotelu zase zbabrali a to pořádně, tentokrát nás neubytují vůbec. Naštěstí pro nás kamarádi zařídili náhradní hotel, který se ukázal být také velmi dobrý, i když nemá zahrádečku plnou ptáků s bazénem jako ten náš oblíbený a trochu hůř a fádněji zde vaří. Nevadí, budeme zde jen jednu noc. Náš cíl totiž leží dále na západ. Je jím Mt. Cameroon, česky někdy nazývaný Kamerunská hora. Jedná se o stále aktivní sopku, nejvyšší vrchol západní Afriky, který stojí poměrně osamoceně na pobřeží a tyčí se do výšky 4 kilometrů. Ale pojedeme až zítra, cestovat po Kamerunu v noci nelze považovat za rozumné.
Ráno vstáváme a nacpáváme se výtečnou snídaní ve formě švédských stolů s ovocem, sladkým pečivem nebo vajíčky. Už brzy se naše snídaně promění v poměrně jednotvárnou záležitost, takže je dobré si to ještě užít. Po snídani nás opět čeká prádelní facka po opuštění temperovaných prostor hotelu a opětovné nakládaní všeho harampádí do jiného auta. Jako obvykle pojedeme Toyotou HiAce v úpravě autobus. Původně asi devítimístné dodávečky jsou zde upraveny pro 18 cestujících a řidiče. My jí máme naštěstí celou pro sebe. Neznamená to ale, že bychom měli bůh ví kolik místa. Kde nesedíme my, sedí batohy. Navíc ani sedačky v našem autobuse nejsou nic moc. Až na první řadu nejsou totiž původní, ale jsou zde navařeny čtyři řady jakýchsi železných lavic s polstrováním[1]. Mimochodem, Toyoty jsou zde opravdu suverénně nejběžnějšími vozy. Nečekejte ale žádné Hiluxy. Drtivou většinu vozového parku tvoří obouchané Corolly, Camry a Cariny z 80. a 90. let. Jejich technický stav bývá naprosto zoufalý[2]. Na druhou stranu mě vždycky fascinuje, že vlastně pořád nějakým způsobem ještě jezdí a slouží. Jiná auta asi tak spolehlivá nejsou, neb je člověk téměř nevidí. „Svého“ Focuse jsem viděl jen jednoho, stejně tak škodovku nebo Dustera. Nevím jak to má Toyota se zesložiťováním a „elektronizací“ svých novějších modelů, ale obávám se, že pokud se přestanou ve světě vyrábět jednoduchá auta, africká automobilová doprava skončí s poslední douslouživší Carinou.
Shora/zleva: (1) Kamerunský provoz je poloorganizovaný chaos. Mezi všemožnými vraky toyot se proplétají všudypřítomné motorky. Přejít takto rušnou silnici je hrdinství srovnatelné s bojem se lvem holýma rukama (foto: MM). (2) Náš nejčastější dopravní prostředek Toyota HiAce v různých provedeních; mimochodem ten papír na čelním skle auta vpravo je parte místního doktora (koláž: TK, já).
Z místní betonové architektury by pravděpodobně
neměl radost asi ani Adam Gebrian.
Cesta z města je vždycky zážitek, který může trvat cokoliv od jedné do osmi hodin. Mimochodem, jedeme asi 60 kilometrů daleko. Douala je ve své podstatě opravdu ošklivé město plné betonových domů v různé fázi životního cyklu od vzniku přes rozpad po rozklad. Nikdy mi vlastně není líto, že jej opouštíme. Ale vraťme se k cestě. Brzy se vymotáváme z předměstí Doualy a přejíždíme hraniční most mezi dvěma světy. Z frankofonní, bohatší a možná i tak trochu měšťáčtější, části se dostáváme do anglofonní části Kamerunu. Trpěných sousedů, kteří dělají potíže, ale zase mají ropu. Místy se nám z okénka naskýtají zajímavé pohledy na zbytky tropické přírody. Potok s vodopádem se řítí zbytky lesa pod most a kamsi do oceánu, strmé svahy porostlé primárním pralesem. Jinak jsou ovšem všude obrovské plantáže. Jako první potkáváme plantáže kaučukovníků, ty jsou z nich asi ještě nejhezčí na pohled. Nařezané stromečky s kalíšky a vyčištěné keřové patro jsou vlastně docela povědomé. U nás bychom tomu normálně říkali les (a plakali bychom, jak nám ho aktuálně spaluje sucho a následně žere kůrovec). Tady se ovšem pohoršujeme nad barbarstvím místních. Kaučukovníky posléze střídají banánovníky. Od obzoru k obzoru jen banánovníky. Celou tuhle bizarnost ještě podtrhuje to, že každý trs banánů je zabalen ve velkém igelitovém pytli. To aby úrodu nesežrali kaloni. Jak se blížíme k pobřeží, střídají tyto dvě plodiny místní obdoba nenáviděné řepky – palma olejná. Plantáž asi ze všech nejsmutnější, kterou zná dnes už asi každý. Jaký je to problém i zde v Africe je nejlépe vidět na místech, kde je plantáž ohraničena příliš strmými svahy. Tam se krčí poslední zbytky pralesa. Všude, kde roste palma, rostl prales. A plochy plantáží rostou – to člověk vidí i v tak krátkém období, po které jsem Kamerun navštěvoval já.
Shora/zleva: (1) Průjezd kaučukovníkovou plantáží. (2) Průjezd banánovníkovou plantáží. (3) Plantáž palmy olejné (foto: MM).
Brzy už jsme ale na samém pobřeží a přijíždíme do takové místní turistické perly, do města Limbé. Přímořské město se vším všudy. Rybářské restaurace, kde prodávají čerstvě vylovené ryby, promenáda po pláži, místní botanická zahrada nebo zoo (odkud je prý jedna z pražských goril). Město je to hezké, pokud se člověk smíří s tím, že v Kamerunu mají holt některé věci jiné standardy. Není to ale tak hrozné. V mnoha ohledech je to podobné jako na leckterém místě ve středomoří, stejně tak jako povaha a přístup místních k práci. Akorát ta příroda se zde cpe zpátky do civilizace o trochu vehementněji. Všudypřítomné bujení je jedna z věcí, které člověka naprosto ohromí. Zvláště rostliny mají naprosto neuvěřitelný drajv za Sluncem. Nevysekávané místo v pralese za jediný rok přeroste několikametrovou vegetací. Inu, zcela zde chybí období vegetačního klidu.
My míříme rovnou do našeho oblíbeného ubytování v bungalovech, které leží na břehu oceánu a je obklopeno botanickou zahradou. Oceán neúnavně ohlazuje a ukusuje z lávového pobřeží a dotváří atmosféru pohody každé ráno u snídaně. Koupat se zde ale nedá, člověka by to omlátilo o skaliska. Navíc je oceán plný odpadků. To je bohužel pantropický nešvar. Pár dnů zde trávíme, protože přípravy před samotným výstupem na Mt. Cameroon zaberou dosti času. Všechno tu trvá a pořád cestujeme a něco zařizujeme. Jídlo na tržištích, vybavení a hlavně povolení. Pro to jezdíme do vzdáleného města výše na úpatí Mt. Cameroonu (o celý kilometr výše). Píši vzdálené město na úpatí, ale ono i samotné Limbé je vlastně také na úpatí Mt. Cameroonu a to úplně nejúpatnějším – rovnou u moře. Rozměry této obří sopky jsou vskutku monumentální, což si člověk ale nemůže nikterak na vlastní oči uvědomit. Pouze zíráním do mapy. A proč? Protože ona vlastně není vůbec vidět. V tropickém dusnoparnu je dohlednost naprosto minimální, méně než 5 kilometrů, mnohdy ani to ne. Pak se vše ztrácí v oparu, prachu a smogu. Navíc vlhké tropické hory jsou tradičně obklopeny věčnými prstenci oblačnosti. Jeden, větší, sedí zhruba kilometr a půl nad mořem a druhý asi jednou tak vysoko. To znemožňuje nejen dohlédnout na vrchol této hory, ale vlastně ji v jakékoliv podobě spatřit. Trochu lepší představu je možno si udělat kupodivu z balkónku v hotelu v Douale v období dešťů, kdy se vzduch vyčistí od prachu. Po pár dnech máme konečně vše oběháno a zařízeno a tak se můžeme vrhnout už konečně do pralesa.
Dohlednost v tropickém parnu je mizerná. Na levé fotografii vidíte pohled z Miramare směrem k rovníkové Guinei. Zhruba 40 kilometrů tímto směrem se tyčí další vulkanický velikán, Pico Basilé (3 011 m). Že tam na obzoru opravdu je obrovská sopka člověk zjistí až v období dešťů, kdy je vzduch vyčištěn od prachu.
Ptáci, konečně
Naše cesta začíná v jedné horské vesnici zhruba jeden kilometr nad mořem, kousek od města, kde jsme vyřizovali povolení. Bydlí tu všichni naši kamarádi. A začíná zde také oficiální trail po Mt. Cameroonu, po kterém chodí v podstatě všichni turisté, ale i všichni místní. Že by všichni byly takové ovce a nechtěli vidět jiná místa? Inu, případný turista dobrodruh by ve zdejším nepřehledném a naprosto neprůchozím terénu zle pochodil. Sopečné svahy jsou plné zrádných údolí a kopečků, za které není vidět. Žijí zde navíc pralesní sloni, kteří lidi vůbec nemají v lásce. Potřeba místního průvodce není jen způsob, jak z bělochů tahat peníze[3]. Místní horalové umí zdejší terén číst s opravdu překvapivou lehkostí.
Ale zpět k cestě. Stojí nás zde pár bělochů s menšími batohy a kolem nás zástup černochů, kteří jsou obtěžkáni našimi zavazadly a vybavením. Síla nosičů je obdivuhodná. Mnozí z nás tomu možná v tu chvíli nevěří, ale já vím, že všichni do jednoho dorazí do tábora dlouho před námi (a někteří dokonce ještě před výstupem skočí na pár piv do hospody a stejně tam budou dřív). Vládne všeobecný šrumec a domlouvání o penězích. Vyrážíme k mé nelibosti až kolem poledne. No co už, snad to tentokrát stihnou všichni do tmy. Před výšlapem jdeme ještě za místním králem pro povolení ke vstupu na území kmene a možnosti zde bádat. Královi táhne na devadesát let a těší se mezi místními téměř absolutní úctě. O tom si místní samospráva může nechat jen zdát. Královo svolení za flašku whiskey a obálku s papírovými „dárky“ dostáváme. Není to sice takové jako v Bafutských chrtech, ale i tak je setkání s bokwangským Fonem zajímavý zážitek. Pak už se ale opravdu konečně vydáváme na cestu.
Zprvu pohodový výšlap se velmi záhy mění v úmorný stoupák složitým terénem. Teplota je takto vysoko nad mořem nižší, ale pořád kolem dvaadvaceti stupňů. Vlhkost je zde všude stoprocentní a velmi brzy jsme všichni mokří jako myši. Čeká nás asi kilometr a půl převýšení na treku dlouhém 13 kilometrů. Stoupání je nekonečné. Všichni porteři se nám brzy ztrácí a začínáme zaostávat. Nevadí, cesta je pořád nahoru a není kam odbočit. Já ji znám, tak jdeme sami. Notnou dobu procházíme sekundárním porostem – znovuobrozeným pralesem na bývalých polích. A někdy i na stále používaných, těžko říct. Tropické zemědělství boj s plevely totiž nezná. Vše roste tak nějak samo, bují a po čase se prostě „jen“ sklidí. Postupně ale pole řídnou, místní lidé ubývají a my se ocitáme ve skutečném pralese, v tom tzv. primárním, člověkem nenarušeným. Je temný a překvapivě tichý. Ptáci se teď ozývají jen málo a většinu zvuku produkují otravné cikády. Mezi ptáky po hlase rozeznávám některé druhy nebo alespoň čeledi. Hlasitým robotickým vřeštěním se ozývají ťuhýkovci černolesklí (Laniarius poensis; v podstatě endemit této části Kamerunské vysočiny), jako stehlík na steroidech prozpěvuje některý ze strdimilů (Nectarinidae) a flétnovými hlasy prozpěvují bulbuli (Pycnonotidae). Tenkým stoupavým nápěvem z jednoduchých tónů zpívá lesknáček rudobrvý (Platysteira cyanea) a z křoví se ozývají všelijak různé prinie (Cisticollidae). Podle hlasu mezi nimi rozeznávám hlavně pěnicovce olivovohřbetého (Camaroptera chloronota). Jeho zpěv je totiž velmi charakteristický. Je to nesmyslně dlouhá, přímo nekonečná i několik minut trvající kaskáda jednoduchých hvizdů, každý o malinko nižší než předcházející[4]. To vše slyším, ale v podstatě nevidím. Část ptáků je vysoko v korunách, část naopak ukrytá v neprostupném křoví. Nevadí, tam „nahoře“, kam máme namířeno, to bude lepší.
Výstup horským pralesem (foto: MM).
Naše skupinka se také brzy rozpadá, v jednu chvíli jdeme s Katkou sami potemnělým pralesem a za jedním z mnoha lávových přesypů se nám naskýtá asi nejkrásnější pozorování výpravy. Jako opaření hledíme na zvíře před námi. Je to antilopa. Je obrovská, celá rudohnědá, bíle pruhovaná a na hlavě má krásné černé bizarně zakroucené rohy. Schovává se za stromy, ale i v té chvilce si jí můžeme prohlédnout. Jako duch rychle mizí mezi stromy. Byl to bongo lesní (Tragelaphus eurycerus). Vidět v pralese ptáky je někdy docela výzva, ale pořád to není nic nemožného s trochou trpělivosti. Ale spatřit savce je vždycky veliká náhoda.
Cesta do kopce je pořád prudší, až už je absurdně prudká, že už ani prudší být nemůže. Ve chvíli, kdy toho máme tak akorát, kdy už neujdeme ani jeden výškový metr, les náhle končí. Koukáme ven z lesa na… další kopec. Ale za ním už vidíme jen nebe – že by zde stoupání končilo? Z posledních sil se drápeme nahoru. Rozbahněné skály teď vystřídaly kameny zarostlé trsy tvrdé trávy, cesta se mezi nimi ztrácí a jde se velmi špatně, ale dychtíme po tom už konečně stanout nahoře. Když se tam konečně dostaneme, je jasné, že cesta zdaleka nekončí. Pohled do krajiny je ale dech beroucí. Hledíme do zdánlivě nekonečné travnaté savany, která na jedné straně stoupá kamsi do kopců a mizí v oblacích a z druhé strany je ohraničena horským mlžným lesem, ze kterého jsme právě vylezli a který se také ztrácí v oblacích :) Jako první nás zde uvítá svým podivným mechanicky skřípavým zpěvem zdejší ptačí „plevel“ – vida africká (Euplectes capensis). Je to vlastně velmi atraktivně zbarvený snovač, jehož krásu ovšem mírně snižuje jeho naprostá všudypřítomnost. Na rozdíl od nížinných tropických ptáků, ti horští mají zřejmě mnohem vyšší populační hustoty, podobné „našim“ ptákům. Dole v pralese je vlastně dost prázdno, ptáci mají teritoria velká a člověk si své okolí velmi rychle prochytá. Kdežto zásoby vid afrických v tomto podivném horském prostředí jsou zdánlivě nevyčerpatelné.
Jsme asi ve dvou kilometrech nad mořem a teplota klesá k příjemným asi 18 stupňům. Vlhkost je pořád velmi vysoká, ale na rozdíl od pralesa zde na savaně dost fouká, takže je nám velmi rychle zima – propocené oblečení rychle odvádí tělesné teplo pryč. Další asi 3 kilometry jdeme převážně touto horskou savanou, která je zcela nepodobná ničemu, co jsem do té doby viděl. Zleva pořád sledujeme hranici lesa, která je ostrá, jako by ji někdo nakreslil tužkou. Chvíli jsme blíž, chvíli dál, ale do pralesa už v podstatě nezavítáme. Sopečná krajina je plná neskutečných tvarů. Překonáváme neustále jeden sopečný „fald“ za druhým, a občas procházíme kolem zpola zasypaných lávových tunelů, kde hnízdí místní horské vlaštovky kamerunské (Psalidoprocne fuliginosa; endemit Kamerunské vysočiny a Bioka). Překonáváme i jeden nebo dva lávové proudy vzniklé během relativně nedávných erupcí. Mimochodem, tato část Mt. Cameroonu je díky jednomu opravdu velkému lávovému proudu ušetřena vlivu slonů a prales je zde hustý a s bohatým podrostem. Sloni tyto hromady ostrého čediče nedokážou překonat a tak si můžeme užívat poměrně bezstarostného bloumání po okolí.
Shora/zleva: (1) Zvlněná krajina horské savany se skupinou porterů (foto: MM). (2) Samec vidy africké ve svatebním šatu (foto: MM). (3) Jeden ze zavalených lávových tunelů (foto: MM).
Po několika hodinách pochodu konečně dorážíme do cíle – na jedno z míst, kde se smí tábořit. Dříve to byl prostě jen pravidelně vysekávaný plácek kousek od jednoho z mála místních pramenů. V posledních letech zde správa Kamerunského parku vytvořila megalomanský projekt asi deseti horských chat soustředěných kolem jedné hlavní s velkou jídelnou, kuchyní, tekoucí vodou a záchody a se solární elektrárnou. Nebývalý luxus, který je stále ještě v dobrém stavu a funkční. Nicméně kvůli bezpečnostní situaci v zemi je téměř nevyužívaný. I kdyby sem ale turisti jezdili, je to naprostá fantasmagorie. Nestěžujeme si, ale užíváme nebývalého komfortu při práci. Spát budeme pod střechou opravdu nádherně vyvedených dřevěných chatek a celou dobu budeme pracovat na verandě hlavní chaty. Dost bylo hledání rovných míst pro centrifugu (těch prasklých kapilár!) a vůbec pro celou naši rozkrámovanou laborku, stavění tarpaulin, aby na nás nepršelo a sezení na nepohodlných terénních židličkách. Zde jsme roztahaní jako králové a sedíme u dlouhého stolu na dřevěných lavicích, pod střechou a s výhledem na savanu. Chata je umístěna hned na okraji horského mlžného lesa, ze kterého se ozývají mnohé druhy ptáků a je tu nádherně. Některé zdejší druhy známe z nížiny, jiné ale žijí jen zde, v horském lese nebo na savaně. Mezi jeden takový čistě horský druh patří i místní bramborníček africký (Saxicola torquatus)[5], jeden z mých nejoblíbenějších druhů Kamerunské avifauny. Kolem chaty na různých vyvýšených místech posedává hned několik těchto charismatických ptáků.
Shora/zleva: (1) Horský mlžný les nejvyšších poloh. (2) Jedna ze skupin chatek, ve kterých jsme zde bydleli. Část jich byla v lese, část na savaně.
První večer po příchodu už ale jen odpočíváme po náročném výšlapu, kontrolujeme vybavení a pomalu se připravujeme na další den. Rychle se ochlazuje a po večeři jdeme v podstatě hned spát. Ráno začíná úderem šesté ranním „chórem“ místních ptáků, který je zde stejně bohatý jako u nás. Stejně jako u nás, i zde začínají některé druhy zpívat dříve než jiné a tato posloupnost je v podstatě neměnná. Někde nad naší chatkou se prohání párek ťuhýkovce žlutoprsého (Laniarius atroflavus), který se ozývá velmi podobně roboticky jako jeho bratranec z nižších poloh. Jsou velmi hlasití, výrazní a tak je to jeden z prvních hlasů, které ve zdejší kakofonii začne člověk rozpoznávat. Jako takový flétnový šicí stroj zpívá místní cvrčilka – cetie podrostní (Bradypterus lopezi). Z rozkvetlých keřů švitoří strdimil severní (Cinnyris reichenowi) a z korun poměrně melodicky prozpěvuje nebo spíše poštěkává sympatický bulbul horský (Arizelocichla tephrolaema; opět endemit kamerunské vysočiny). Z pralesa se ozývají ale i překvapivě docela povědomé zpěvy. To když spustí místní obdoba kosa, tedy drozd africký (Turdus pelios). Jokoby černohlávkovi z ucha vypadl flétnový nápěv místní pěnice rodu Sylvia – timálii mniší (Sylvia abyssinica). Z pralesa se občas ozve i další známý zpěv, na chlup stejný pěnici slavíkové. V tomto případě mě ale sluch nešálí, je to opravdu pěnice slavíková (Sylvia borin), která zde, na hranici lesa, nepočetně zimuje. Zimuje zde i jiný starý známý. Na rozdíl od pěnice slavíkové je tu tento druh naprosto běžný, ba co více, je to jeden z nejběžnějších ptáků okraje lesa vůbec – budníček větší (Phylloscopus trochilus). Některá rána jsou úplně budníčková a když člověk na terase chatky zavře oči, rázem se přenese do českého lesa někdy v květnu. Listy ševelí ve větru, teplota je po ránu příjemných 10 stupňů nad nulou (jsme už skoro ve 2.5 kilometrech), timálie mniší supluje černohlávka a všude, ale úplně všude se ozývá tak dobře známý zpěv budníčků větších. Rána jsou zde stejně krásná, jako u nás, inu poslechnětě si sami (doporučuji sluchátka):
Nejhlasitější zpěvák v celé nahrávce je ťuhýkovec žlutoprsý. Velmi často se také rychlým švitořením ozývá strdimil severní. Jakoby dokola opakovanou sérií tří klesajících tónů zpívají kruhoočka kamerunská. Je zde slyšet i žvatlání bulbulů horských a vysoké hvizdy stehlíkovců oranžovozobých. Občas se ozve jako černohlávek timálie mniší. Dvojité zavrčení za sebou patří drozdíku horskému. Jako šicí stroj jede cetie podrostní a pak se také ozývá hromada otravných cikád a spousta dalších druhů ptáků, které určit neumím. Bohužel, toto ráno bylo jedno z těch, kdy budníčci nezpívali.
[nahráno 3. prosince 2018 v 5:58, délka: 35:39, velikost 81.3 MB]
Následující dny teď naberou poměrně jednotvárný spád. Každé ráno vstáváme zhruba v šest hodin a odebíráme se do „laborky“. Kluci nám postupně přes den nosí od sítí ptáky, které „zpracováváme“ – odebíráme různé tělní tekutiny, kroužkujeme, měříme, vážíme, fotíme, zkoumáme a pak zase pouštíme. Sítě během našeho pobytu pravidelně posouváme podle toho, jak prochytáváme dané místo. Některé dny se zaměřujeme konkrétně na určité druhy, třeba na bramborníčky, jindy vyrážíme na vlaštovky kamerunské (neúspěšně, nejsou tam). Někdy se nic nechytá, tak jen tak sedíme a čučíme na trávu, jak se vlní ve větru, zapisujeme do deníčků nebo nějak zabíjíme čas. Třeba sledováním hejn vlaštovek na nebi. Jsou to smíšená hejna našich vlaštovek obecných (Hirundo rustica) a místních vlaštovek středoafrických (Hirundo aethiopica). Vlaštovky jsou často daleko, pořád v pohybu, nikdy si nikam nesedají a jejich rozlišení není vždy jednoduché. Nakonec nejlepším znakem shledávám pelichání letek. Naše vlaštovky mají dírky v křídlech, ty místní ne.
Každé odpoledne, když dochytáme, míří většina z nás na jeden starý sopouch, obrovský kráter, který se tyčí hnedka nad naším kempem. Jednak zde lze chytit (naprosto bídný, ale alespoň nějaký) signál, druhak je to krásné místo s úžasným výhledem. Chodím si tam trochu vyčistit hlavu, napsat domů a tak. Kráter je veliký, na jeho vrcholku se vždycky rozprostřeme a užíváme si chvilku samoty. Vzduch je v této výšce už přeci jen řidší a vyškrábat se nahoru dá docela práci, zvláště než si na nižší saturaci kyslíkem zvykneme. Ale ta odměna! Směrem k moři vidíme jen nekonečnou hradbu mraků, onen první prstenec, který začíná zhruba sto metrů pod námi a halí tak horský prales do věčné mlhy. Stromy jsou zde nižší, pokroucené a porostlé lišejníky. Les je to na pohled velmi estetický. Pohled na druhou stranu nabízí docela jinou podívanou. Nekonečná savana zvlněná sopečnými depozity přechází do zcela pusté krajiny nedávno vyhaslých postranních sopouchů. Jsou to navršené homole kamenů a popela. Celá ta krajina vypadá jako z jiného světa. Tohle krátké volno před brzkým západem slunce je vlastně také jediná chvíle, kdy si za celý den člověk může vzít dalekohled a zkusit nějaký ten poctivý birdwatching. Při stoupáni na kráter se chvilku dostávám do úrovně korun okolního pralesa, kde žijí zase jiné druhy ptáků, které na zem do podrostu v podstatě nelétají. Mezi takovými korunovými druhy najdeme i celou řadu snovačů, např. snovače hnědočapkového (Ploceus insignis) – sympatického celožlutého „vrabčáka“ s černými křídly a hnědou čapkou, který čile prohledává lišejník na holých větvích.
Shora/zleva: (1) Komentovaný výstup na sopečný kráter za signálem s výhledy do okolí. (2) Panoramatický pohled směrem k vrcholu. (3) A pohled směrem k moři, do pralesa, kde z mraků vykukuje postranní sopouch Mt. Cameroonu – Mt. Etinde (1 713 m).
Zde na kráteru mi ale společníky dělají jen všudypřítomní „euplekťáci“ (tak zde říkáme vidám africkým). Vidy hnízdí na savaně a mají zde v nízkých keřích a vyšších trsech trávy spletená košíčkovitá hnízda. Několik jich prozkoumávám a nacházím vždy několik modrozelených hustě tečkovaných vajec. Dole u chaty nacházíme podobné hnízdo, také takovou kouli spletenou z trávy, tentokrát ale vystlanou jemným materiálem, jakoby vatou. Uvnitř se dokonce právě klubou mláďata, která než jdeme dolů dorůstají natolik, že dostávají kroužky. Jsou to mláďata cistovníka vysočinného (Cisticola chubbi) a stávají se možná historicky prvními mláďaty okroužkovanými na Mt. Cameroonu. Možná, nevím. Celou dobu se o ně poctivě stará trio cistovníků. To je u nich běžné. Podobně jako u našich vlh, i u tohoto druhu pomáhá páru s péči o mláďata helper – tedy pomocník. Tato sdílená rodičovská péče také znamená, že určovat pohlaví v terénu u tohoto druhu bez pohlavního dimorfismu je velmi složité. Hnízdní nažiny mají totiž všichni tři.
Shora/zleva: (1–3) několik záběrů z afroaplínského bezlesí o něco výše nad naším kempem a měsíční krajiny v okolí kráterů vzniklých při explozi v roce 1999. (3) Koláž hnízda vidy africké a vajec.
Ale zpět na kráter, užívám si samotu, ticho. To narušuje jen „kobylkový“ zpěv již zmíněných euplekťáků. Sem tam se ozve další z Evropy povědomý zpěv a cvakání, jako když o sebe tlučou dva kameny. To jen další pár bramborníčků varuje u hnízda. Tito hnízdí někde pod skalním převisem u vrcholu kráteru. Chvilku hnízdo hledám, ale nenacházím, škoda. Hnízdní biologie místních druhů je žalostně děravá. O afrických ptácích (mimo JAR) se téměř nic neví. Na vrcholu kráteru mě pak překvapuje druh, o kterém jsem ani neměl ponětí, že tu žije – linduška pastvinná (Anthus cinnamomeus). Dvakrát spatřuji pár na místě, kde rád sedávám, ale jejich přítomnost je naprosto náhodná. Na přehrávku hlasu, stejně tak jako většina tropických ptáků, vůbec nereagují, i tak mám alespoň při druhém setkání příležitost si je lépe prohlédnout. Je to vlastně úplně obyčejná linduška, ne nepodobná méně skvrnité lindušce luční. Jsem z ní ale nadšen. Hlavní důvod, proč ale chodím na vrchol kráteru je večerní seance turaků žlutozobých (Tauraco macrorhynchus). Vždy před západem slunce se tito překrásní zelenomodří ptáci začnou svolávat takovými hrdelními skřeky. A pak, když už jich je asi dost, spustí svůj chorál jako banda excitovaných fotbalových fanoušků. Ještě působivější jsou chorály jejich větších příbuzných, turaků velkých (Corythaeola cristata). I oni se svolávají hrdelními skřeky. Ale takovými naříkavými, melancholickými. Jejich zpěv je pak daleko se nesoucí hluboké jódlování. Jeden turako začne a další se přidá, pak další, na druhé straně údolí jiný, až se rozeřve celý les, který pak ještě dlouho zní ozvěnou jejich hlasů. Vskutku zážitek. Pak už jen zbývá seběhnout z kráteru dolů než se úplně setmí a nezlomit si u toho nohu a hurá na večeři. V šest je tma jak v pytli a tak v deset večer člověku připadá, že už to táhne do tří do rána a jde spát. Horský mlžný les je v noci na rozdíl od toho nížinného docela tichý a nepůsobí tak strašidelně. No a další den zas budíček v šest a takhle pořád dokolečka.
A co že to tedy celý den chytáme? Ponejvíce je to trojkombinace euplekťák–rajchle (tedy Cinnyris reichenowi)–budníček větší. Hned v závěsu je místní překrásná obdoba zvonka – stehlíkovec oranžovozobý (Linurgus olivaceus). Sameček je celý zelenožlutý s černou hlavou a mrkvově oranžovým zobákem. Tito ptáci nejsou v pralese skoro vidět, ale v sítích jich máme tolik, že je přehazujeme vidlemi. Hodně se nám chytají i již zmínění bulbuli horští a drozdi afričtí. Zato ťuhýkovec je vždycky druh hodný oslavy. Radost mi vždy udělají i drozdíci horští (Oreocossypha isabellae; opět endemit), docela velcí horští „muscikapidi“ – oranžoví zespodu, šedí na zádech a na hlavě, s frajerským bílým nadočním proužkem. Docela se daří odchytávat i další místní endemity, a to tentokrát opravdu echt endemita, který žije pouze v úzkém prstenci horského lesa kolem vrcholu této sopky. Je jím kruhoočko kamerunské (Zosterops melanocephalus). Na rozdíl od ostatních kruhooček, která jsou většinou zelená s bílým kroužkem kolem tmavého oka, tento vypadá jako nějaká ptačí opička. Je celý uhlově šedý se světlým okem a bílou maskou na obličeji. Nohy i zobák mají barvu neopálené bělošské kůže, odtud asi onen opičí vzhled. Z dalších relativně hojněji odchytávaných druhů je to třeba další strdimil – strdimil kamerunský (Cyanomitra oritis; opět endemit Kamerunské vysočiny), zvaný oritiska se zeleným tělem a kovově modrou hlavou, nebo již zmíněná cetie podrostní a timálie mniší či bramborníček. Mezi všemi těmito ptáky pak vyčnívá, nebo spíše zaniká, jeden úplný prcek. Prcek proti kterému je králíček hotový obr – astrild černotemenný (Estrilda nonnula) – malinkatý astrild, celý šedý s černou čapkou a červenými ocasními krovkami. Při manipulaci s takovým drobkem si připadám jako agent Jé, když dostal poprvé do ruky hlučnýho cvrčka. Občas se chytne i místní obdoba dlaska – zvonohlík tmavý (Crithagra burtoni), který má s ostaními zvonohlíky rodu Crithagra (dříve Serinus) společného snad jen to jméno. Je to masivní pěnkava se zobákem, který si s naším dlaskem v ničem nezadá. Jeho štípnutí je možná ještě nepříjemnější, spodní okraj jeho čelisti je totiž jemně, ale velmi citelně, zubatý.
Z těch méně běžných druhů pak stojí za zmínku například mechově zelený „čurolajs“, tedy prinie zelenohřbetá (Urolais epichlorus), tvarem těla podobná mlynaříkovi, nebo můj vůbec nejoblíbenější z odchycených druhů – strnad Emberiza goslingi (nemá zatím české jméno[6], dříve to byl poddruh strnada skalního, Emberiza tahapisi). Podařilo se nám postupně odchytit celý pár, krásná náhoda. Podobně jako u jiných strnadů i u tohoto druhu je samička trochu vybledlejší kopií samečka. Ten připomíná zbarvením nejvíce asi strnada viničného, abych použil příklad, který si středoevropský ptáčkař asi nejlépe představí. Jinak je samozřejmě podobný všem ostatním strnadům z tohoto druhového komplexu – tedy celý rezavý se světlounce šedou černě pruhovanou hlavou. Zároveň je to strnad vskutku maličký, i ti nejmenší strnadi rákosní jsou větší. Rozkošnost sama. Mimochodem, děravé znalosti o místní avifauně ilustruje dobře třeba právě i tento druh strnada – podle map by zde neměl vůbec žít, stejně jako například zvonohlík mozambický (Crithagra mozambica), na kterého jsme narazili dole v Limbé.
Ptáci horského lesa a savany. Shora/zleva: (1) cistovník vysočinný, (2) bramborníček africký, (3) kruhoočko kamerunské a (4) turako velký (všechny foto: MM).
Celkem jsme za těch 10 dní okroužkovali 403 ptáků z čehož 151 jedinců byli plevelní euplekťáci, neuvěřitelné. Budníčků větších skončilo v síti 45, což také není špatné. Škoda, že se žádný z nich neukázal ještě jednou někde v nějaké síti v Evropě. Podle genetiky je to na Mt. Cameroonu asi mix z celé Evropy a zpětné hlášení by mi udělalo velkou radost. Když vezmeme v úvahu, jak dlouho žijí, velmi pravděpodobně už žádný z nich není naživu a tak už mi tuto radost asi nedopřejí. To je docela v ostrém kontrastu s tím, jak staré ptáky vlastně potkáváme v tom Kamerunu. Někteří z těch maličkých strdimilů byli v době odchytu minimálně osmiletí a starší nebyli jen proto, protože tam před námi nikdo nechytal. No nic naplat, po těch deseti dnech se zase balíme do batohů a loďáků a následuje sestup dolů, tentokrát stejnou cestou jako nahoru. Jeli jsme samplovat horské ptáky v období sucha, ty z nížiny už máme. Domlouváme cenu s portery, kterých se večer předem najednou zase vyrojilo všude plno a okupují každý možný kout. Všude je veselo, kluci se znají a rádi se vidí. Pro nás je to dobrá přehlídka kostýmů. Lidé zde chodí v tom, co seženou. Nejraději mají fotbalové dresy, ale nejsou výjimkou ani různá růžová trika či batohy a na nohou crocsy. To je ostatně oblíbená místní obuv. Má sice taky, ale na tuhle cestu bych si je teda bral opravdu nerad. Jsem si téměř jist, že místní by je taky rádi vyměnili za pevné pohorky, kdyby mohli. Ostatně ty, co jsem našim přátelům přivezl vzbudili všeobecné nadšení. V Kamerunu ale nic takového běžně k dostání není. Vrchol terénní obuvi jsou obyčejné holínky.
Po skodrcání z pralesa ukládáme harampádí, které zůstává v Kamerunu, do našeho skládku ve vesnici, kde bydlí naši přátelé. Sepisujeme seznam, co zde zůstává, co chybí a co za léky bude potřeba příště vyměnit. Pak, značně odlehčeni, se vracíme zpátky do Miramare v Limbé do našich bungalovů. Je to trochu jako přijet někam na důvěrně známé místo. Vše je povědomé, tady to známe, tady jsme „doma“. Vedro, dusno, bazén a bar s terasou nad mořem, kde každé ráno snídáme omeletu s chilli a čumíme do příboje. Nad vodou létají luňáci hnědí (Milvus migrans parasitus; někdy vyčleňován do samostatného druhu, jinak je stejný jako ten „náš“, akorát má zobák celý žlutý). Je to v tuto dobu naprosto nejběžnější pták, který je vidět na nebi, ať zvednete hlavu skoro kdekoliv. Jen pralesu se vyhýbá. Někdy se bavím tím, že je prohlížím a hledám v nich ty „naše“, s černým zobákem. Žádného ale nevidím. Na drátech u vody sedí krásně barevný ledňáček senegalský (Halcyon senegalensis, spíš ledňák, není to žádný drobek) a pravidelně vyřvává svoji monotónní písničku – jeden štěk a pak odsekávaný klesající trylek. Ještě větší ledňák hlídkuje pravidelně na skalách okolo zátoky. Je jím rybařík velký (Megaceryle maxima), naprostý obr, který si rozpětím křídel nezadá snad ani s kánětem. Za odlivu je možno na skalách pozorovat i mnohem méně exotické druhy – bahňáky! Když jsem přijel poprvé, první druh, co mne zde uvítal byl pisík obecný (Actitis hypoleucos). Kamerun je také vlastně místo, kde jsem si poprvé mohl připsat do birdlistu kolihu malou (Numenius phaeopus), která se procházela tam, kde o pár dní později pro změnu ta velká (N. arquata). Spousta z nás má zimující bahňáky spojené asi spíše s pobřežím severního moře nebo evropského Atlantiku, ale nemalá část z nich zimuje značně roztroušeně i v tropických oblastech. Takové docela osvěžující vidět to na vlastní oči.
Pisík na římse v Miramare.
Okolí Miramaru je na ptáky vůbec docela bohaté. Máme zde díky botanické zahradě (což je v podstatě oplocený a ponechaný kus pralesa) šanci spatřit jak docela pěkné druhy tak i ty vyloženě synantropní. Z těch lesních jsou to třeba přeletující zoborožci strakatí (Lophoceros fasciatus), podivně nohatí jestřábci pochopovití (Polyboroides typus), nebo úplně celí podivní orlosupi palmoví (Gypohierax angolensis), kteří neloví jiná zvířata ani nežerou mršiny, ale živí se palmovými plody. Na palmách samotných vídáme různé šplhavce a hnízdící rorýse africké (Cypsiurus parvus), z nízkých stromů se ozývají oba zdejší druhy straček (Spermestes cucullata i bicolor), louskáčci červenoprsí (Spermophaga haematina) i černoušci šedohřbetí (Nigrita canicapillus) a další a další astrildi. Plejáda snovačů je podobně bohatá. Nejvíce je samozřejmě žlutočerných snovačů zahradních (Ploceus cucullatus) a legračně hopsajících červenočerných snovačů ohnivých (Euplectes hordeaceus), které nejčastěji nacházíme v obrovských trsech jakýchsi šáchorů podél vody. To vše z plotů sledují a příjemným flétnovým hlasem oslavují bulbulové zahradní (Pycnonotus barbatus), nevýrazní hnědohnědí bulbulové rozšíření po celé Africe. Po zemi sbírají drobky šedí vrabci šedohlaví (Passer griseus) a z větví legračně visí sympatičtí myšáci hnědokřídlí (Colius striatus). Prostě ptačno všude, kam se člověk podívá. Když se člověk vydá do města, v řece na kamenech spatří sušící se kormorány dlouhoocasé (Microcarbo africanus), groteskní zmenšeniny nám známých kormoránů. Na pobřeží loví elegantní volavky Egretta gularis, celé modrošedé s bílým hrdlem a molo u promenády okupují desítky rybáků královských (Thalasseus maximus).
Ptáci okolí Miramere: Shora/zleva: (1) rybařík velký, (2) luňák hnědý, (3) orlosup palmový, (4) volavka Egretta gularis (všechny foto: MM)
(5) astrild černotemenný (MM), (6) bulbul zahradní (TK), (7) myšák hnědokřídlý (MM) a (8) kormorán dlouhoocasý (PM).
Když už je člověk ve městě, vyplatí se zajít do nějaké místní rybí restaurace na čerstvou rybu, kterou si člověk vybírá rovnou u stánku. Trhovci se překřikují, vzájemně se trumfují, kdo dá lepší cenu nebo bonus navíc. Ryba je hned na místě rovnou upečena a nutno říct, že je naprosto výborná. Když jdeme zpátky, už je tma, tak si stavíme mototaxi. Což je přesně to, jak to zní. Taxík v podobě motorky. Na krátké trasy ideální a levný dopravní prostředek. Jedeme vždy ve dvojicích s šoférem a zážitek je to naprosto neuvěřitelný. Zvláště večer po pár pivech, světla se míhají, vítr ve vlasech a člověk je tak blízko chaotického provozu, až to vlastně není hezké. Je to svoboda! Svoboda v zemi jejíž democracy index je na hodnotě 2.85 z 10, v zemi, která na své lidi posílá armádu a rozhání demonstrace kulometem z vrtulníku, kde jsou místní neustále podrobováni buzeraci ze strany policie, neustále musejí prokazovat totožnost při cestování po vlastní zemi, v zemi, kde ¾ lidí neznají jiného prezidenta než toho, který úřadoval, když se narodili. I na to je třeba pamatovat při návštěvě Kamerunu.
Outro – anebo ještě ne?
Ale to už se od ptáků a ptáčkaření dostávám někam dále. Což ale příliš nevadí, naše cesta zde končí, po vyřízení dalšího kopce byrokracie po příchodu z pralesa se konečně přesouváme zpět do Doualy, na letiště a po poslední odporné dávce byrokracie, úplatků a naprostého znechucení konečně nasedáme do letadla směr Evropa. Tenhle poslední den mi vždycky celou krásnou expedici zalije hořkým sajrajtem, až se vždycky do letadla vyloženě těším a v duchu oslavuji chvíli, kdy se letadlo odlepuje od země. To má jako vždy velké zpoždění (v Evropě řádí sněhové bouře), a ve chvíli, kdy rolujeme je už dávno tma. Kolem ranveje hoří hromady pneumatik, snad to není nějaký supl navigačních světel. Inu Afrika. V Bruselu nás vítá studený vzduch jen těsně nad nulou, sníh a já si to moc užívám. Škodolibě pokukuji po zhýčkaných Kamerunských bohatýrech, kteří něco takového zažívají zřejmě poprvé a, ač navlečeni, pořád jim je zima. Za ten bordel v letadle jim to patří. Ještě nás čeká anabáze na pražské veterině a dohady s celníky u nás. Naštěstí to vše probíhá tentokrát hladce, včetně cesty po D1. Je to zvláštní být po tak intenzivním cizokrajném zážitku zase doma.
Slonní prales (foto: MM).
Tolik k mojí poslední výpravě do Kamerunu. Nicméně, v minulosti jsme navštívili i jiná místa a jiná roční období a tak bych se zde chtěl ještě rychle podělit o zážitky z nich. Protože kouzlo tropů je v té neuvěřitelné rozmanitosti. V předchozích dvou expedicích jsme navštívili i různá místa v nížinném pralese, a to jak v tom sekundárním, tak v primárním. Můj první kontakt byl s tím sekundárním, který… napoprvé je stejně neuvěřitelný, člověk nechápe, proč se tomu říká sekundární, dokud neuvidí ten primární. Přirovnal bych to k rozdílu mezi přirozeným lesem a zpustlou pařezinou. Samotnou kapitolu pak tvoří prales, který vytvářejí sloni. Na Mt. Cameroonu žijí v zásadě v takovém pásu mezi cca 800 a 2000 metry nad mořem a je to vidět na první pohled. Sloni mají neuvěřitelnou sílu a žádný strom není dost velký, aby jej nedokázali porazit. Takový les vypadá jako takový parkový les. Na některých místech se jedná spíše o skupiny stromů mezi neuvěřitelně vysokou bylinou vegetací, ve které by se schoval… no právě třeba i ten slon. Když jsme přes území slonů procházeli, nemohl jsem se zbavit určitého mrazení v zádech. Lesy této „střední elevace“ jsou zároveň domovem místního druhu budníčka – budníčka černohlavého (Phylloscopus herberti), kterého jsem bohužel neměl to štěstí spatřit.
Nížinný les je pak místo, které se velmi špatně vnímá. Člověk je zvyklý uvažovat v zásadě v jedné „hladině“, ale tady se vše odehrává v několika vrstvách, od země po koruny stromů, které jsou navíc do velké míry světy samy pro sebe. Celou řadu korunových druhů ptáků člověk nespatří jinak, než jako vzdálené siluety kdesi nahoře v ostře kontrastním světle proti světlé obloze. Typickým zvířetem, které člověk takto vidí jsou místní druhy žluv. V nížině hlavně žluva lesní (Oriolus brachyrynchus) – taková méně barevná verze naší žluvy. I její nápěv, ač stejně plný, flétnový a melodický, je přeci jen o trochu jednoduší. Na tyhle korunové ptáky můžeme v sítích zapomenout, na ty se musí pověsit sítě do korun a ty my s sebou nemáme. Zblízka si však užíváme celou řadu druhů, které se pohybují i v podrostu. A i zde je na co koukat. Běžní jsou dva druhy drozdíků, drozdík hnědoprsý (Chamaetylas poliocephala) a hnědavý (Alethe castanea). Dospělci jsou každý jiný, ale určovat jejich mláďata je skutečná výzva. Naštěstí brzy objevujeme rozdíly v morfologii (a doma pak podle fotek i ve zbarvení). Skutečnou výzvu ale představuje místní plejáda bulbulů – často jednobarevně olivově šedozelených ptáků, které je velmi těžké od sebe odlišit. V tom nám nejsou moc platné ani určovací příručky. Na ty kroužkovatelské můžeme rovnou zapomenout, ale ani ty pro dalekokuky nejsou v mnohých případech příliš užitečné. Pro místní oblast existují v podstatě jen dvě a ani jedna není bezchybná. Někteří ptáci jsou pak vyloženě zpackaní, jiní jsou namalováni podle lépe známých poddruhů, které ovšem vypadají trochu jinak a žijí jinde. Obrázky a popisy mláďat často chybí zcela. Nevadí, alespoň bude moje galerie k nějakému užitku! Jeden z takových rodů, jehož zástupci jsou neuvěřitelně geograficky variabilní ve zbarvení jsou lejskovci. V pralese se setkáváme běžně s lejskovcem rudobřichým (Terpsiphone rufiventer) a je to jedno z nejsympatičtějších zvířat, které chytáme. Barevně se jedná o vyloženě fešáka. Oranžové břicho, šedá záda, křídla i dlouhý ocas, modročerná hlava a jasně modrý zobák a oční kroužek. A počkejte, když vám takový lejskovec vynadá a otevře zobák! Jeho vnitřek má totiž barvu zeleného zvýrazňovače! Podobně sympatické je každé setkání s místní obdobou červenky, s červenkou pralesní (Stiphrornis erythrothorax). Velice mě těší také setkání s medozvěstkou skvrnitou (Indicator maculatus), mou první medozvěstkou vůbec. Je to zajímavé i z praktického hlediska. Silná kůže medozsvěstky chrání před včelím bodnutím. Úplně stejně dobře funguje ale i na injekční jehly. Velkými hvězdami jsou hlavně pralesní druhy ledňáčků. Běžne odchytáváme hned dva prcky (a to dokonce vůbec ty nejmenší ledňáčky na světě) – ledňáčka nejmenšího (Ispidina lecontei) a trpasličího (I. picta). Velikostně jsou to takoví budníčci, ale s obrovskou hlavou a zobákem. A co dělají zde, na vulkánu, kde není voda v období sucha žádná (porézním podložím odteče všechna dolů na úpatí, kde pak vyvěrá)? Tito ledňáčci vůbec neloví ryby, ale hlavně hmyz. Není to vlastně nic zvláštního. Těsná ale přeci jen většina ledňáčků totiž vůbec na vodní biotopy vázaná není. Co se raritnosti týká, největší špek je asi odchyt vranule šedokrké (Picathartes oreas), které hnízdí v převisech nad vyschlými říčnímy koryty. Staví si uplácanou misku z bláta, kterou lepí zespodu na skálu. Samotná vranule je naprosto bizarní pták. Ač pěvec, vypadá jako vyhublá slepice. Její trojbarevná hlava je lysá a jakoby poprášená pudrem. Aby bizarností nebylo málo, na hlavě má tři ostny – peříčka bez postranních větví – která vypadají jako švy spojující jednotlivé barevné části hlavy k sobě.
Shora/zleva: (1) Takový obyčejný nížinný primární prales. (2) Hnízdní biotop vranule šedokrké (foto: MM). (3) Ukázka „sešité“ hlavy vranule. Dobrá, tak tam má těch švů více než tři (foto: TK).
Centrifuga zkušeně vodorovně umístěná
mezi opěrné kořeny pralesních velikánů.
Jeden den se jdeme podívat k místům, kde vranule hnízdí. Jsme ale zelenáči a brzy se nám to vymstí. Ke korytu sice dojdeme, ale vranuli nevidíme. Rozhodneme se čekat. Jenže čekáme zrovna v místě, kudy štráduje dálnice mravenců. Velmi brzy poskakujeme téměř nahatí po pralese a sundáváme ze sebe tyto malé bestie. Naštěstí zdejší druhy nájezdních mravenců nemají žihadla a brání se tak jen kusadly. Bolí to také, ale na rozdíl od žihadel jen chvíli. Mravenci jsou vůbec nepříjemnou součástí nížinného pralesa. Kamkoli člověk jde, musí koukat pod nohy. Mravenci se prohání po pralese všemi možnými směry a často kříží naše pěšiny. Většinou má jejich nájezd podobu cca 30 cm široké řeky z rezavých tělíček, ale narážíme i na asi 4 metry širokou dálnici. Nezbývá nám nic jiného, než se prostě rozběhnout a snažit se je přeskákat co nejméně skoky. Nájezdy mravenců pokračují i v noci a běda tomu, kdo nezavře na noc svůj stan (ano stan, v nížině žádné ubytovací kapacity nejsou a v pralese tak prostě kempujeme a laborku máme vklíněnou mezi kořeny stromů). V noci mravence lákají hlavně neuklizené hrnce a zbytky jídla, především olej. Po tom palmovém (jiný se tu sehnat nedá, mimochodem ten červený nerafinovaný je chuťově naprosto vynikající) se mohou utlouct. Nicméně to pravé mravenčí peklo začíná až v období dešťů, kdy si mravenci vytvářejí zásoby na období sucha. To po celém dni v dešti člověk přijde na místo, kde rozbije tábor, staví kuchyň, stany, skládá vybavení na hromadu, suší co jde a když je vše hotovo, celý znavený padne večer vysílením do křesílka a pak to začne. Z každé díry v zemi vylezou mravenci a pokryjí celý kemp souvislou vrstvou kousajících červených hajzlů. Bojujeme s nimi nekompromisně – benzínem. Poléváme jím samotné mravence a vytváříme kolem kempu smrdící ohradu. Brzy celý kemp voní jako ropná havárie, ale je to jediný způsob, jak proti nim bojovat. Ještě, že tu nikdo nekouří. Další noci už jsou útoky mravenců lépe zvládnutelné a podaří se nám mravence vždy koncentrovat na nastraženou louži oleje. Zbytek kempu tak nechávají relativně bez povšimnutí.
Což mě přivádí k období dešťů. To je záležitost sama o sobě, která si zaslouží zmínku. Pokud hovořím o období sucha v Kamerunu, pořád mám na mysli tropické dusno se 100% vlhkostí, kdy každý den může přijít naprosto nečekaná přeháňka, slejvák, který u nás rozvodňuje potoky a vytápí sklepy. Zde takový běžný deštíček. V období dešťů je ale situace jiná. Prší kontinuálně a chvilky bez deště téměř neexistují. Venku z pralesa má takový déšť podobu neustálého mrholení, které přechází neustále v silnější slejvák a zase slábne a takhle pořád dokola. V pralese je situace ale výrazně odlišná a jedná se o zážitek, který se prostě musí zažít. Představte si tu nejprudší letní průtrž mračen, kterou jste zažili. Tak takhle tu prší pořád. A místy ještě mnohem víc. Mt. Cameroon, resp. jeden mys na jeho úpatí, je druhé nejdeštivější místo na světě. Ročně tu spadne dvanáct až třináct metrů srážek, většina od května do října. Kupodivu i v takovém marastu zde bují život. Nejen ten ptačí. Celá řada druhů v tuto dobu hnízdí, spousta stromů kvete, hmyzu je všude spousta. Ale pro našince jde o zážitek, na který rozhodně nezapomene a který řádně otestuje jeho duševní zdraví. Přiznám se, první večer, ten když nás přepadli mravenci, jsem měl dost. Nakonec si člověk ale nějak zvykne. Všechno, do poslední věci, je mokré a špinavé od bahna. Při pochodu pralesem už déšť ani nevnímáme, stejně jsme mokří. Déšť má ale alespoň těch cca 25 °C, tak člověk tak rychle neprochladne. Je to hodně o smíření :)
Shora/zleva: (1) Zmar a hnus období dešťů. (2) Jeden z mnoha zdejších druhů mravenců, který podniká nájezdy. V popředí vojáci střežící pochodující dělníky (foto: MM). (3) Každovečerní klasika v podobě hrnců obalených mravenci (foto: TK).
Ale i z ptačího hlediska je období dešťů jiné. V nížinném pralese se chytá mnohem méně ptáků[7], celá řada z nich hnízdí a tak se asi méně pohybuje podrostem. Aktivita se koncentruje do chvil, kdy prší trochu méně. Nahoře na savaně zase euplekťáci tvoří malá hejnka, samci jsou v krycím šatu a rozprostřou se do krajiny takže jich je vidět mnohem méně. Z ranního chóru zde pochopitelně zmizí budníčci větší, ale přidají se zase jiné druhy. A taky neustálé bubnování deště. Ale nejzajímavější věci se děly dole v Miramaru, v hotelu u moře. Společenstvo místních ptáků se vyměnilo, nebo spíše obohatilo. Městské prostředí zřejmě nabízí více potravních příležitostí v období dešťů a tak se sem stahují druhy, které jsme zde v období sucha vůbec neviděli. Jednak je zde vidět oba druhy malých pralesních ledňáčků, ke kterým se přidává třetí prcek – ledňáček modropláštíkový (Corythornis cristatus). Vzhledově podobný rodu Ispidina, ale navíc se zářivě modrou chocholkou na hlavě, kterou nám po odchytu rád předvádí. Mláďata mezi bungalovy vodí další druh lejskovce, neméně krásný lejskovec rezavošedý (Terpsiphone rufocinerea) a po zídkách poskakují jako šedé myšky naprosto netypičtí zástupci strdimilů, strdimilové šedohnědí (Anthreptes gabonicus). Vypadají opravdu jako myši – celí hnědošedí (nebo šedohnědí?), s bílou maskou kolem tmavě červeného oka. V první chvíli jsem vůbec nevěděl, na co se dívám. Žádná zelená, žádná metalická barva, nic. Nejvíc mě ale těší pozorování konipasa afrického (Motacilla aguimp). Vypadá vlastně dost podobně, jako náš konipas bílý a možná i proto působí zde v tropech jako pěst na oko. Chodí kolem bazénu a vybírá něco z louží zatímco do něj seshora buší další tropická přeháňka (přeháňka tady říkáme spíš tomu, když déšť zesílí – jak jsem říkal, nikdy zde nepřestává). Stejně jako v zimě, i teď v létě je možné pozorovat na pobřeží pisíky. Jedná se zřejmě o mladé jedince, kteří začnou hnízdit až ve druhém nebo třetím roce života. Opět věc u bahňáků nijak neobvyklá, přesto to prostě rád vidím na vlastní oči. Naproti tomu luňáci jsou v období dešťů všichni dávno pryč, zpátky na severu a jejich prvenství nejhojnějšího velkého ptáka na obloze přebírají místní vrány s nestvůrně elektronickým krákáním – vrány černobílé (Corvus albus). Zřejmě jim přítomnost luňáků silně nevyhovuje, protože jsou najednou úplně všude.
No, co říct závěrem? Snad jen že je trochu škoda, že jsem v Kamerunu vlastně nikdy nebyl „nepracovně“. Birding v pralese by mohl být opravdu úchvatný, i když dosti náročný. Kolegové botanici toho za den nachodí po lese mnoho, zatímco my sedíme u sítí a když vidím ta zvířata, která fotí, trochu jim závidím. My máme naopak to privilegium, vidět ptáky zblízka, prohlédnout si jejich bizarní adaptace k jejich velmi specializovaným životům zcela nepodobným těm, které vedou ptáci u nás. Je to fascinující. Ale zároveň to znamená, že můj birdlist z Kamerunu je ostudně krátký. Nevadí, věřím, že jsem zde nebyl naposledy. A pokud se zde situace uklidní, doporučuji Vám návštěvu také (a dám Vám tip na skvělé průvodce). Je to po všech stránkách osvěžující záležitost, koneckonců, Kamerun je možná jedno z posledních relativně bezpečných míst, kde je možno vidět turismem nezkaženou „černou Afriku“ se všemi jejími krásami i ošklivostmi. Takové to prostě je. Pod překrásným vodopádem myjí místní svá auta. Ovocnou vůni tropického ovoce na tržištích doplňuje zápach hnijícího masa. A tak je to tu se vším. Ale stojí to za to.
[1] Musí jít ale o nějakou standardizovanou záležitost, všechny Toyoty HiAce jsou vevnitř stejné.
[2] Absence zimního solení ale zřejmě znamená, že málokterý vůz zde dojezdí na korozi.
[3] Ale i zde se najde spousta míst, kde lze turistu oškubat, bohužel. Zvláště byrokracie při vstupu do parku je pro vědce naprosto nesmyslná a bez úplatků mnohdy nemožná. Jen doufám, že obyčejným turistům zde tolik klacků pod nohy neházejí. Místní je potřebují jako sůl. Inu, ne nadarmo místní vláda vysoce postavené úředníky rekrutuje z jiných částí Kamerunu, především z frankofonní části – a tedy z jiných kmenů.
[4] Přesvědčte se sami: https://www.xeno-canto.org/99410
[5] Pro některé stále jeden druh s bramborníčkem černohlavým. Osobně se přikláním na stranu autorů, kteří jej na základě molekulárních dat vyčleňují do samotného druhu. To zvíře je úplně jiné. Vypadá jako sibiřští bramborníčci, ale je také mnohem větší.
[6] Dodine! Navrhuji jméno strnad travinný :)
[7] Zajímají nás bazální hodnoty různých fyziologických pochodů, proto, ať už v období sucha nebo dešťů, jsou ptáci vyndaváni ze sítě ihned po odchytu, nehrozí tak jejich zmoknutí. Rozhodně menší, než pokud v tu chvíli někde sedí na větvi.