Počasí navzdory
2. ledna 2021 | České články | Czech posts
Dnes je Nový rok a všechny birderské yearlisty byly mocným kouzelným proutkem smazány a všichni začínáme s čistým štítem. Jsem domluvený s Dodinem, že si dáme jeden společný novoroční birding u novomlýnských nádrží, zkusíme nějaké ty husy, bernešky, zedníčka a zkrátka nám bude dobře. No a dobře nám opravdu bylo, ale jinak… no nepředbíhejme!
Začněme o den dříve. Je nádherně, poslední den roku a v rámci společného rodinného výletu si jen tak birdím do kapsy v okolí pracoviště. Druhů příliš není, ale to nevadí. Je nádherně, nebe je vymetené, vítr nefouká a sluníčko tak i docela hřeje. Procházíme zpustošenou smrkovou plantáží mezi rybníky a pozoruji samé dobře známé místní druhy – sýkory včetně uhelníčků a parukářek, brhlíci, pěnkavy a na nebi řvou a termiku točí káňata spolu s jedním orlem mořským. Přes rybník dokonce vyráží i jeden zapomenutý konipas bílý. Že by si to tady už obhlížel na jaro? Kdo ví. Je nádherně. Předpověď na další den hlásí mlhu a hnus, ale se sluncem ve tváři se tomu nechce moc věřit. Ono to třeba nevyjde, co ti meteorolozi vlastně ví?
Posuňme se o jeden půlden dál – je kolem sedmé ráno po otravném oškrábání okýnek nasedám konečně do auta a vyrážím směrem na jihovýchod. Kousek za Náměští se vyhoupnu na kopec a naskytne se mi daleký výhled na východ. Moravu zakrývá souvislý dekl oblačného hnusu z pod kterého jako tenká červená linka vykuje východ slunce. Je to vlastně docela hezké na pohled, takhle z dálky. Je asi mínus pět, všechno je zmrzlé, a tak volím cestu po dálnici, i když je to hrozná nuda, ale s ohledem na počasí asi v tuto chvíli rozumnější volba.
Cesta za okny ubíhá a brzy vjíždím do mlhy, která už mne po zbytek dne vlastně neopustí. Překvapuje mě, jak je místy hustá a přemýšlím, zdali něco vůbec uvidíme. Že by teda předpověď nelhala? Pořád trochu doufám, že se to rozpustí. To už ale přijíždím do Brna a u prvního sjezdu na kampus si dneska odškrtávám i první druh – káni lesní (1)! Zmatená jak lesní včela vyráží ze stromu, zakrouží nad dálnicí a zase usedá zpět. Kousek dál připisuji další druh a to když se mě jeden samec kosa černého (2) sebevražedným atentátem pokusí sprovodit ze světa. Těsně mě míjí, mám štěstí. Otřesen sjíždím směr Vídeň a prohlížím si spící Brno, které v mlze vypadá přímo apokalypticky. Tuhle náladu skvěle doplňuje světelnými efekty ranní šalina, která smetákem rozbíjí námrazu z troleje a metá u toho jeden modrobílý elektrický oblouk za druhým. To je alespoň ohňostroj, ne jak to přiblblé bouchání před pár hodinami.
Další druh připisuji až když dojedu na nedávno otevřenou hráz novomlýnských nádrží. Mžourám přes okraj na vodu, jak jen mi to silniční provoz dovolí, ale v očích mám vypálené dva červené čtverce od kamionu přede mnou, který ne a ne zhasnout mlhovky. I tak rozpoznávám kachnu divokou (3), lysku černou (4) a z mlhy i na dálku svítící volavky bílé (5). Hned za nádrží zastavuji u rybárny, kde už na mě čekají Dodin s Pepe. Rád je vidím, zdravíme se a hned porovnáváme, kdo ho má delšího. Vítězí Dodin, má jich sedm. Má navíc nějaké malé čamráky, ale ty brzy doháním a přidáváme ještě nějaké další. Až na střízlíka, ten si dává v mém dnešním birdlistu docela načas. Dodin zas nemá káně, ale tahle část jižní Moravy je jich letošní zimu úplně plná, takže to netrvá dlouho.
Vyrážíme k nádrži, pokochat se ranním rozletem hus. Ale dohlednost je stěží padesát metrů, spíše mnohem méně, husy před námi na vodě spíše jen tušíme. Jsou jen takový tmavší flek v mlze. Kvičení běločelek (9) na vodě je ale hezky slyšet, a tak si alespoň užíváme akustické vjemy. Na vodě před námi sedí docela blízko i nějaké kachny, lysky, ale i třeba čtyři morčáci malí (10). Na umělých ostrůvcích sedí osamocení racci chechtaví (11) a dokonce i jedna husa velká (12), ve vzduchu přelétají malá hejnka racků bouřních (13). To je vlastně můj lajfík, ale nemám s sebou placatku. Tak si ho alespoň lépe prohlížím, takový tlusťoučký chechták je to. Mezi racky je pro mě těch lajfrů schovaných ještě pár, jen se je naučit poznávat… Připisujeme ještě nějaké další druhy typické pro vodní plochy. Z rákosí se třeba ozve ještě strnad rákosní a zakvičí chřástal vodní a nad hlavami nám přeletí pár husic nilských (tady jsem trochu ztratil přehled, který druh byl kolikátý[1]). Husy se pak v jednu chvíli zvednou, nic ale nevidíme, slyšíme pouze výbuch stovek (možná tisíců?) křídel a pak už je hladina tichá. Mrznou nám všechny možné tělní extremity, není nic vidět, a tak se vydáváme někam dál na cestu vstříc dnešním birderským zážitkům s krásnými 24 druhy na kontě.
Přesouváme se na dvě klasická místa u Dolních Věstonic, kde trávíme dalších několik chvilek s krásnými ptáky v hnusném počasí. Zkoušíme vykoukat kormorána malého, ale na ostrůvek, kde by mohl být, se z hráze nedá dohlédnout. Člověk jej v mlze spíše jen tak tušil. I tak nás ale potěšil třeba ledňáček říční nebo orel mořský a několik dalších druhů kachen (poláci velcí nebo hvízdák eurasijský). Bylo ale čím dál jasnější, že na nějaké vzácnější kachny nebo bernešky si dneska budeme muset nechat zajít chuť. I tak jsme se dostali na velmi pěkných 36 druhů ptáků. Zima ale začíná být čím dál otravnější, a tak se rozhodujeme pokračovat dál a dojít si pro zedníčka. To by mělo být rychlé – buď tam bude nebo nebude. Ale třeba budeme mít štěstí.
V lomu jsme sami a už po chvíli zírání do skal Dodin hlásí „támhle je“! Všichni zvedáme dalekohledy a zíráme do míst, kde skalami šplhá vzhůru drobný pěvec. Tep letí vzhůru. Můj první zedníček. Hledám ho dalekohledem, nedýchám, aby se nemlžil. Mám ho! Šedivý, bílé pole v křídlech, ale hned se mi na něm něco nezdá. No ano! Je to totiž rehek domácí (37)! Krásný M +2K. Ten nás tedy pěkně vypekl. Rehek není vůbec plachý, po chvíli sedá blízko k nám a Dodin jej může pohodlně fotit sedícího na kameni. Ještě chvilku hypnotizujeme skaliska a hledáme zedníčka. Občas mi přivodí skoro infarkt pták, který sedne na skálu, ale pokaždé je to zase rehek. Zedníčka nakonec nevykoukáváme. No nevadí, ani mě to nepřekvapuje. Přijde mi, že na ty ptáky prostě nějak nemám štěstí. Zrovna zedníčka zkouším už po několikáté… Ale rehek mi dělá vážně radost. Mám tadyty u nás přezimující hmyzožravce rád. Tak snad se mu bude dobře dařit.
Naším dalším cílem je benzínka u Mikulova a něco ke sváče. Po cestě přidáváme na seznam ještě třeba ťuhýka šedého (38), sojku (39) nebo poštolku (40). Poštolky prohlížíme důkladněji a marně v nich hledáme dřemlíky :))) Na benzínce si připisujeme ještě velmi početné stehlíky (41), moc pěkné hejno kvíčal (42) a mnoho tokajících bažantů na poli (43). Těmi dnes už konečně doháním Dodina a srovnávám skóre. Po sváče vyrážíme ještě jednou k Novým Mlýnům. Tentokrát se zastavujeme u Pasohlávek. Na vodě vlastně nic moc není, ani jedna kopřivka, i tak přidáváme ještě několik pěkných pár druhů. Z vršků stromů zvoní zvonci (45), z křoví na nás cvaká červenka (46) a na vodě se houpe třeba… potáplice malá (47!) a racek středomořský (48). Zvláště potáplice se nám moc hezky vystavuje jen pár metrů od břehu, prohlížím si jí binokulárem a obdivuji její „hvězdná“ záda. Tak vida, nakonec i nějaký ten špíček dneska máme!
Druhy začínají docela pěkně naskakovat, a tak jedeme ještě prošmejdit okolí Drnholce, kde vyhmátneme jednoho osamoceného hřivnáče (49) a na místním letišti pozorujeme i druh číslo 50 – krásného samce motáka pilicha. To je docela důstojný druh pro takové číslo, ne? Pole je zde úplně provrtané od hrabošů a kolem všude sedí početné zástupy káňat a poštolek. Nakonec ze země náhodně vyšlapáváme i jednoho skřivana polního (51), kterého jsme zde hledali původně. Nad hlavami nám přeletí i osamocená konopka (52). V Drnholci si ještě pěkně po americku z auta „odškrtneme“ kalouse ušatého (53) na náměstí v borovicích a pomalu se vydáváme zase zpátky k rybárně. Už jsou skoro dvě a je čas to dneska pomalu ukončit. Po cestě ještě obdivujeme jedno smíšené hejno kvíčal a asi stovky špačků (54). Posledním připsaným druhem se stává straka (55). U rybárny jdeme ještě jednou k vodě, ale nemá to smysl. Mlha naše zraky pustí jen o pár metrů dále než ráno, ale i kdyby, tak husy na vodě stejně nejsou.
Loučíme se a vydáváme se zpět domů. Byl to pěkný den, hezky jsem si zabirdil po dlouhé době a přemýšlím, jestli bych si někde přeci jen ještě něco po cestě dom nepřipsal. Po dálnici se mi už jet nechce, tak u Pohořelic odbočuji, že pojedu domu pěkně po okreskách. A hned za Pohořelicemi se mi mé rozhodnutí vyplácí. Nacházím dneska první husí hejno. Teda hejno, spíš hejničko asi stovky běločelek. Otáčím se na široké státovce a sjíždím do pole. Plaším ještě dalšího skřivana polního a autem zajíždím až skoro k husám. Jsem jim naprosto ukradený. Opírám stativák o dveře a prohlížím jednu pěkně po druhé. A usmálo se na mě štěstí! Mezi všemi těmi běločelkami se nakonec batolí i dvě husy tundrové (56)! Nádhera, další lajfík, ale neužívám si to dlouho. Husy mě ignorují tak moc, že nakonec všechny strčí hlavy pod křídlo a chrápou. Nechci ale vystupovat a zbytečně je rušit, tak se otáčím a vyrážím už opravdu domů. Jsem ale pěvně rozhodnut, že se stavím ještě v práci a zkusím to vytáhnout na 60 druhů nějakými těmi druhy jehličnatých lesů. Pomýšlím si na brhlíka, uhelníčka a parukářku, včera jich přeci bylo všude plno!
Cesta vede i přes Mohelno, a tak mi to nedá a zajíždím ještě k nám na ústav ke mlýnu, že bych třeba mohl vykoukat i nějakého toho skorce. Toho sice nenacházím, zato mi ale dělá radost dvojice konipasů horských (57) anebo všudypřítomní králíčci obecní (58) a početná hejnka čížků (59). Vyjíždím ještě nahoru ke Kavylu a zkouším hledat chocholouše, ale jen chvilku. Už začíná být docela pozdě a obávám se, že se sýkorkami už budu mít smůlu. Pospíchám do práce, rychle opouštím auto, ale zastavuje mě kolega, se kterým se zaseknu při přátelském novoročním pokecu. Po rozloučení rázuji hlouběji do lesa, kde je mezi chatkami hojně navštěvované krmítko, ale jak jsem se obával, na moje „vysněné“ druhy už je asi pozdě. Je po půl čtvrté a začíná se pomaloučku stmívat. Krmítko navštěvují už jen modřinky a koňadry, takže mám smůlu. Trochu zoufale pouštím ještě playback, ale z křoví tahám jen zvědavé modřinky. Trochu mi to kazí náladu, z hezkého birdingu začínám sklouzávat k zoufalému honění druhů, a tak na to kašlu a vracím se k autu. S uklidněním mysli jako by se zase objevili ptáci a nad hlavou mi prolétá malé hejnko hýlů obecných (60) a usedá na vysokou osiku, hrají na trumpetky a tváří se přiblble, no prostě tak, jak to hýlové umí.
Po cestě domů to beru ještě kolem jednoho rybníka, kde rád sedává jeden rousňák, ale už se asi taky uklidil někam k odpočinku, protože tu není. Koukám aspoň na srocení kachen, lysek a labutí. Některé z nich znám pěkně z blízka, protože jsem je s manželkou kroužkoval v létě kousek odsud. Už je ale hodně málo světla, tak se o odečet kroužků nepokouším. Říkám si, že 60 je vlastně opravdu moc pěkné číslo a přemýšlím, jak si povedu v porovnání s ostatními klubáky. Je to neuvěřitelné, skoro vyprsknu smíchy, když zjišťuji, že jsem pro dnešek v žebříčku první. Užívám si svých pět minut slávy. Je totiž naprosto jasné, že to nebude mít dlouhého trvání.
No pěkné to bylo. Uvidíme, co přinese zbytek roku!
[1] Sice jsem vytvářel všude checklisty do ebirdu, ale v rámci jednoho checklistu bohužel ebird pořadí druhů nedodržuje tak, jak je tam člověk nabouchá. No a já jsem pak ztratil trochu přehled, jak přesně to bylo za sebou :)