Strnadi, rekordní břehouš a birder v mlze — část I.
20. listopadu 2022 | České články | Czech posts
Tenhle článek vychází opět s velkým zpožděním. Je to to taková report o jednom večeru v rákosí, někdy na začátku listopadu. Ale také sonda do duše špatného birdwatchera.
Po dvou týdnech v podstatě nepřetržité mlhy, mrholení a typického pozdně podzimního marastu se počasí konečně trochu umoudřilo a dalo nám na zde na Náměšťsku vzpomenout na nedávné babí léto. Obloha je téměř vymetená, vítr se zcela utišil a na stromě se nehne ani lísteček. Ideální počasí na to, abych jej strávil v terénu s ptáky. A protože jsem letos odchyty nocujících ptáků v rákosí trestuhodně zanedbal, beru s sebou tyčky a jednu osmnáctku s většími oky a vyrážím k nedalekému spuštěnému rybníku. Obyčejně zde chytám nocující konipasy, ale ti mi letos v podstatě utekli. V rákosí je ale nyní střídají nocující strnadi a tak si říkám, že je čas nasbírat nějaké další vzorky do mého starodávného strnadího projektu ohledně zbarvení, hormonů a tak dál. Prostě takovou tu nudnou vědu.
K rybníku dojíždím zhruba ve čtyři, z auta beru jen to nejnutnější a po spuštěném dně chvátám k odchytovému místě. Dno je spíše písčité, než blátivé, takže mi stačí jen obyčejné botky a nemusím se zdržovat přezouváním do broďáků. Průsek je pořád na místě, od loňska překvapivě téměř nezarostl a tak je stavba jedné osmnáctky do úzké rákosiny otázkou malé chvilky. První strnadi už se shromažďují na okolních břízách a z rákosí se hlasitou řehtačkou ozývají střízlíci. Kolem spuštěné hladiny s hlasitým pískotem proletují ledňáčci a kousek od sítě si sedá jedno z posledních letošních hejnek špačků, těch nepochopených černobílých elegánů. Pak nastává onen čas čekání, který na těch večerních odchytech mám tak rád. Sítě jsou postavené, playback běží, všechno, co šlo, jsem udělal a teď už jen děj se vůle boží.
Pohled na ostrůvek v rybníce pořízený někdy během letošního podzimu zalitý zlatým světlem zapadajícího slunce.
Můj malý průsek v ubohé rákosině. V nejširším místě (tam, kde je síť) má sotva 12 metrů na šířku, ale v tom je právě to největší kouzlo. Ptáků se tam nachytá tak akorát, aby z toho něco bylo, ale aby se vše dalo v klidu zpracovat a člověk nebyl tlačen časem k přeskakování sběru dat.
Slunce zapadá a zbarvuje oblohu do ruda. Dívám se na tu nebeskou malbu a v podstatě pokaždé se nemůžu ubránit jakémusi vnitřnímu dojetí. Dívám se na to, vnímám tu krásy, ale jakoby moje mozková kapacita pobrat tuhletu chvíli nestačila, přetekl mi "buffer" a já prostě zažívám zvláštní pocit jakéhosi sepjetí se vším okolo, mám pocit, že jsem součástí něčeho většího, něčeho, co mě přesahuje a já jsem prostě jen vděčný, že tady můžu být a můžu to vnímat. Mám to tak pokaždé, když se dívám na dramatický západ slunce. Rázem mám pocit, že ten den za to stál, i když to mohl být den jinak celkově úplně na prd. Takový to na mě má efekt.
Pravděpodobně ne ten nejdramatičtější západ slunce, jaký byl kdy vyfocen, ale já se stejně vždycky dojmu.
Obyčejně tuhle chvíli trávím brouzdáním po nedalekém okolí, chodím a přemýšlím o všem možném, co mi zrovna přijde na mysl. Říkám tomu zdravotní kolečka, i když zrovna kolem dokola tohohle rybníku se moc chodit nedá. Zrovna teď vzpomínám na jednoho břehouše rudého. A myslím tím opravdu jednoho konkrétního jedince, je z něj teď hvězda. Jméno, jestli se tomu dá říkat, má trochu nudné, říkají mu 234684. Což bude pravděpodobně jen jeho číslo kroužku, které dostal letos na podzim na Aljašce odkud letos 13. října vyrazil na cestu a po jedenácti dnech nepřetržitého letu dorazil do Tasmánie. Tím stanovil nový dálkový rekord toho, kolik tenhle druh dokáže na jeden zátah uletět. No asi jste si všichni zaznamenali. Vědci tušili, že se to asi skutečně děje, ostatně na ten Nový Zéland, kam lítají břehouši z Aljašky běžně, to není zas o moc kratší cesta, ale stejně je vzrušující a úžasné vědět, že se v přírodě děje něco takového.
Rekordní let rekordního břehouše tak, jak jej zaznemala satelitní telemetrie.
Vždycky, když ale vidím na internetu, jak koluje mezi lidmi nějaká taková zpráva z přírody, tak mám jednak samozřejmě radost, druhak mě ale trochu mrzí, že pozornost většiny lidí upoutá pouze nějaký takový extrém. Ve skutečnosti je těhlech příběhů břehoušů každý podzim a každé jaro strašná spousta a díky satelitní telemetrii je můžeme sledovat téměř v přímém přenosu. Mezi moje nejoblíbenější stránky na facebooku je právě stránka novozélandské organizace Pukorokoro Miranda Shorebird Centre , která o GPSkami sledovaných břehouších informuje téměř v reálném čase. A jsou to někdy velké nervy. Břehouši, které vítr odnese daleko z trasy, ztratí se a zase se najdou, udělají několika set kilometrové kolo a pak teprve šťastně přistanou. Nebo je naopak nepřízeň počasí donutí zastavit na nějakém ostrově, kde čekají na lepší podmínky, aby mohli pokračovat. Možná mi to přijde mnohem zajímavější, než ten samotný rekord. Ta schopnost těch ptáků najít cestu, jejich houževnatost a vytrvalost.
V době sociálních sítí jsme ale zaplaveni informacemi všude kolem nás. Každá taková informace v podstatě bojuje o naši pozornost a co není dost dramatické, to tenhle boj prohrává. Rekordy táhnou, příběhy, které člověk musí ve své mysli rozkrýt už ne. Vše se zrychluje, stejně jako konzumace obsahu internetu. Z blogů se stalo pár řádků na facebooku, zredukované na pár slov na twitteru, aby slova zcela ustoupila pouhým obrázkům. Z youtubu se lidé přesouvají na tiktok.
Přijde mi, že se tohle vše promítá i do toho zájmu o přírodu, potažmo ptáky. "Původní" birdwatching (pozorování ptáků) je redukován na birding (v podstatě počítání druhů)[1]. Trend je neúprosný a začíná mi připadat, že už i u nás (my jsme tu vždy trochu pozadu než západ) se v podstatě akcentuje hlavně ta stránka pozorování ptáků, která se zaměřuje na jednoduché věci, jako prosté určení druhu, aby se dal spočítat (nebo spíš započítat?) a naši pozornosti jsou předkládána hlavně pozorování raritní. Přijde mi, že celý tenhle byznys (a on to je ve skutečnosti velký byznys, vezměte si všechny ty výrobce dalekohledů, vydavatele časopisů, různých speciálních birderských rukavic atd.) směřuje hlavně k oslavě různých čísel (druhy, lifelisty), než porozumění samotným ptákům. Říkám si, jestli ten birding vlastně pořád vede k tomu, čím se často zaštiťuje – tj. ochraně ptáků a přírody. Těžko si to představit ve chvíli, kdy člověk vidí štrůdl aut, který dojede na nějakou vyhlášenou lokalitu, z každého auta vystoupí jeden birder, "užije si" chvíli v terénu a zase odfrčí přes půl republiky někam domů.
Samozřejmě, zábava je to pořád asi bohulibější, než leckterá jiná. Člověku pobyt v přírodě pomáhá i psychicky a věřím, že i takový birder, který pase jen po čárkách, jistě chápe, že bez ochrany svých oblíbených biotopů ty čárky prostě mít nebude. Nemá smysl s tím nějak bojovat, nebo nedej bůh lidi poučovat a říkat jim, jak mají trávit svůj volný čas. Kdo jsem já, abych tady moralizoval? Jen mi to celé přijde, z pohledu ornitologa, vlastně trochu škoda. Že akcentováním těch čísel, lidé, kteří s tím třeba začínají, získávají představu, že o tom to celé je. Není. Příroda je totiž mnohem víc, než jen obyčejný součet druhů a stačí jen velmi málo a člověk do toho může proniknout sám. Takových příběhů, jako nedávno napsal břehouš číslo 234864 se totiž každý den odehrává kolem obrovská spousta.
Vtip je v tom, že člověk ani nemusí jezdit přes půl světa nebo se honit za těmi nejraritnějšími raritami, aby byl svědkem něčeho takového. Viděli jste třeba venku budníčka pruhohlavého? Úžasné, že? Ale napadlo vás, že stejně úžasné je vidět na podzim třeba i docela obyčejného budníčka většího? Věděli jste, že všichni budníčci větší zimují v Africe? A to i ti, kteří hnízdí až na úplném východě Asie. Takoví podnikají každý rok asi 13 tisíc kilometrů dlouhou cestu! Ti z nejvýchodnějšího východu to sice do Afriky berou přes Arabský poloostrov a tak se s nimi ve střední Evropě nepotkáme, ty tisíce jiných budníčku větších, co přes nás prolétá, mají v křídlech taky nějakou úctyhodnou tisícovku kilometrů. Oni totiž tihle obyčejní budníčci větší pochází třeba i ze stejné oblasti, odkud pochází celá řada těch "opravdových" rarit. Akorát ke konci léta každý rok prolétají téměř nepovšimnuti a na jaře se zase vrací zpět. A leckterý z nich má tak na svém "tachometru" na své první narozeniny nakrouceno třeba i 20 tisíc kilometrů.
Tisíce ptáků pro nás běžných druhů se na podzim ztratí a někteří se zase najdou, tisíce z nich zrovna třeba píšou nádhernou kapitolku do knihy epických migrací, ale zůstávají nepřečteny, protože jejich čárka v seznamu se neleskne tak jako čárky jiné. Je to tak a možná je to i škoda. Možná ne? Birding, resp. birdwatching, je záležitost každého z nás, každý z nás v něm hledá něco jiného a dělá to jiným způsobem a žádná z těch cest není vyloženě špatná, ale ani správná. Osobně si vůbec nemyslím, že je něco špatného zajet se podívat na vyhlášenou lokalitu na nějakou raritu, která se zde zdržuje. Je v tom vždy něco vzrušujícího a poznávat nové je člověku asi bytostně vlastní. Pro mě je ale podstatné, co pak dělám mimo takové výlety.
Jeden z předmětů mého bádání. Zdánlivě obyčejný strnad obecný. Strnadi mají v mém srdci zvláštní místo. Hned, jak jsem zjistil, že existuje něco jako ptáci, stali se strnadi mou oblíbenou skupinou. Jen tak, bez žádného racionálního základu. Někdo má bahňáky, já mám strnady.
Ale dost už mudrování, nyní je čas jít na sítě. Nebe se setmělo. Rudou a oranžovou vystřídala fialová a temně modrá a zvukovou kulisu vytváří už jen hučící silnice a kosáci, kteří se svolávají před spaním. Šlapu si spuštěným rybníkem a svítím do průseku. Vida, podařilo se. V síti se houpe šest strnadů obecných, červenka a nějací úpolíni. Rychle ptáky vymotávám a balím síť. Než to dokončím, je nebe už téměř černé. Tak jsem si zase jednou vyčistil hlavu. Je to pro mě jednak samozřejmě zdroj "dat" a poznání, ale také svým způsobem relax. Chvilku venku na vzduchu. Občas se stane, že se nechytí nic, ale čím dál tím míň mi to vadí. Je to tak trochu stejné jako když Jack O'Neil jezdil rybařit na rybník, kde nežily žádné ryby. No snad se sem letos ještě párkrát vrátím.
Slunce zapadlo, příroda ztichla, je čas jít sbalit sítě.
Berte prosím předcházející text tak, jak byl zamýšlený, tedy jako zpověď člověka, který se v birdingu našel, pak se v něm ztratil a pak možná zase našel. A jak jsem se tedy zase našel? O tom až v druhém díle.
[1] Můj dobrý přítel a skvělý birder zastává názor, že mezi birdwatchingem a birdingem je rozdíl. Birdwatcher je v podstatě člověk, který ve volném čase pozoruje ptáky. Birder se tomu věnuje naplno, pase po raritních pozorováních a většinou je zkušenější pozorovatel. Od té doby se vlastně tohoto rozdělení podvědomě také držím.