Kterak jsem k ornitologii přišel
28. května 2022 | České články | Czech posts
Tento článek mám soukromě pojmenovaný krystalické samožerství, protože to samožerství je. Proto jsem se rozhodl, že jej nebudu nikde propagovat a prostě ho sem jen prdnu a kdo bude chtít, může si počíst. Já sám jsem se totiž snažil sám sobě nějakým způsobem obhájit vznik tohoto článku, že by třeba mohl někomu být inspirací při ornitologických začátcích, že nikdy není pozdě a tak dál a tak dál, ale pravdou je, že jsem něco takového chtěl sepsat již delší dobu a vlastně vůbec nevím proč. Dokonce mě to ještě vlastně i bavilo, takto si hezky zavzpomínat. Ale protože mi není 90 let a nemám za sebou bohatý život, o kterém by se daly psát nějaké zajímavé memoáry, celé mi to přijde spíš trochu směšné. Zmínil jsem se ale o této myšlence svému příteli a ten mě ponoukal k tomu, abych to sepsal. Tak tady to je. Tak šup šup, ať to máme za sebou a příště se můžeme věnovat něčemu mnohem méně narcistickému.
Nedávno jsem si při čtení nějakého svého oblíbeného periodika uvědomil, že u většiny časopisů, které pravidelně čtu, mě nakonec vždycky nejvíc baví rozhovory s lidmi, kteří dělají něco zajímavého (většinou to, co je předmětem onoho časopisu). Až mě to samotného překvapilo, neboť se za nijak zvlášť společenského tvora nepovažuji. Příběhy lidí mě ale baví a nejinak tomu je třeba i u dalších členů klubu 300 , kterého jsem se stal relativně nedávno součástí. Každý zde máme možnost vyplnit na svém profilu pár slov o sobě a někteří členové to pojali jako takovou možnost představit svou vlastní ornitologickou evoluci, tedy jak se ke svému koníčku dostali.
Rád se těmito medailonky probírám, neb mi přijde zajímavé, jak rozmanitá skupina lidí se na klubu setkala. A přestože každý z těch příběhů je do značné míry unikátní, větší část z nich má společnou jednu věc (což jim ale nijak neubírá na zajímavosti) – jejich představitelé se k ptákům dostali už v útlém dětství a jejich zájem o ptáky jim třeba pomáhala rozvíjet účast v nějakém ornitologickém kroužku nebo cesty do přírody se zkušenějším mentorem. Moje cesta za ptáky byla ale dosti odlišná. Přírodu jsem měl rád od útlého dětství, to ne že ne, ale ptáky jsem až do dospělosti v podstatě ignoroval. Byli pro mě nedosažitelní. Nijak normálně se na ně nedalo dívat (dalekohled jsem neměl), natož je jako nadšené dítě lovit a zkoumat zblízka. Má pozornost byla tak logicky upřena hlavně na hmyz a všechny možné další bezobratlé, plazy a obojživelníky, kteří se dali vlastně chytat velmi snadno. Speciální místo v mém srdci pak měli ještě všelijací mořští bezobratlí a velryby, ale na ty jsem se díval tak maximálně v knížkách. Rodiče mě v tomto ohledu nijak nebrzdili a tak jsem, přestože jsme rozhodně nebyli žádní bohatýři, byl velmi často obdarován nějakou encyklopedií nebo výletem do zoo či do muzea, což jen nadále posilovalo mou fascinaci živým světem okolo nás.
Zápal pro věc jsem měl obrovský, stejně tak přehled, který jsem bohužel v pubertálních letech vyměnil za věci, co byly v té době víc cool. Třeba jako ambice stát se rockovou hvězdou.
I díky zápalu z dětství, ze kterého jsem si nakonec přeci jen něco pamatoval, mi studium celkem rychle odsýpalo. Dokonce jsem se začal dostávat zase do poznávání bezobratlých, ale jinak nic nenasvědčovalo tomu, že bych se měl stát ornitologem. Dokonce jsem se během téměř celého svého bakalářského studia domníval, že budu herpetologem se zaměřením na ještěrky rodu Podarcis. Zlom nastal až někdy kolem 30. května 2013, tedy na úplném konci prvního ročníku bakalářského studia na vyhlášené terénní exkurzi v Lednici na jižní Moravě. V té době jsem se nejen zamiloval do jižní Moravy, ale vlastně i do těch ptáků. Stalo se tak někdy dopoledne, asi v deset[2], kdy probíhala demonstrace odchycených zvířat a bylo to asi někdy ve chvíli, kdy jeden náš výřečný ornitolog/chiropterolog vytáhl z pytlíku budníčka menšího a já jsem si řekl něco jako "ty vole, to chci taky". Samozřejmě, že jsme za ten necelý týden viděli i mnohé další a mnohem "zajímavější" druhy, ale nějak mi po těch letech utkvěl v hlavě hlavně ten budníček.
Budníček, který všechno změnil.
O odchycených ptácích nám tehdá zaníceně vyprávěl prof. Ivan Horáček a pro mě to bylo v zásadě poprvé, kdy jsem se s těmi zvířaty dostal nějak více do styku. A to i přesto, že jsem jako malý klučík doma dokonce měl i párek andulek. Ty ale musely bohužel jít poměrně záhy zase o dům dál, neb jsme se sestrou byli poměrně silní alergici. Nicméně až slova o flétnovém zpěvu žluvy hajní a cilp calp budníčka menšího ve mně zřejmě probudila onu jiskru.
Jiskra přeskočila, teď ještě bylo potřeba rozdmýchat oheň a udržet jej. O to se postaralo moje další studium. Jako naprostý ornitologický zelenáč jsem ale o tom světě ornitologie tam venku neměl žádné tušení a tak jsem se prostě vydal nějakým směrem, který mi přišel nejlepší. Vlastně jsem se vrhnul spíše do ornitologie v tom úzkém slova smyslu – logos, tedy věda. S tím ale samozřejmě souviselo pořízení prvního vlastního dalekohledu[3], určovací příručku a vydal jsem se do terénu určovat ptáky a jejich hlasy. Dělat to jako samouk bylo někdy vskutku dosti frustrující, ale – v tomto ohledu – naštěstí jsem začínal v době, kdy služby jako xeno-canto už byly slušně rozjeté a na poli určovacích příruček už byly dlouhou dobu zavedeny knihy jako Collins Bird Guide nebo Birds of Britain and Europe od Roba Humea, se kterými byla (a pořád je) radost chodit do terénu. Zároveň jsem se stal součástí týmu Terezy Petruskové, který se mimo jiné zabývá vokalizacemi strnadů obecných. To mi přišlo naprosto geniální, protože hned, jak jsem zjistil, že existují strnadi, stali se okamžitě mou nejoblíbenější skupinou (a své místo mají v mém srdci dodnes).
Vlevo: Strnadi obecní se na dlouhou dobu stali mou úhlavní nemesis na cestě za úspěšným dokončením magisterského studia. Vpravo: Vzpomínka na vůbec prvního ptáka, kterého jsem vymotával a kroužkoval úplně sám samotinký. Kdo někdy měl v ruce ťuhýka, dovede si představit, že to byla celkem výzva. V pozadí můžete vidět můj samodomo vyrobený parabolický mikrofon pro nahrávání hlasů strnadů. Fungovalo to překvapivě dobře (viz např. tato nahrávka strnada rákosního ).
Můj úkol v týmu byl navíc dokonce naprosto ideální, měl jsem strnady chytat a zkoumat podrobně jejich zbarvení, čili jsem se k těm ptákům měl dostat pěkně zblízka. Okamžitě jsem začal číst veškerou možnou literaturu o kroužkování, ke které jsem se dostal, Tereza mě zasvětila do základů praxe a tak jsem po složení zkoušek a pohovoru na kroužkovací stanici relativně brzy dostal svou vlastní kroužkovací licenci, jednodruhovou na strnady obecné. Nejprve pod dozorem a postupem času i sám jsem se tak dostal ke kroužkování ptáků. A je to právě ten blízký kontakt se zvířaty, který mě naplňuje takovým prazvláštním štěstím od malička až dodnes. Během svých studií jsem pak měl ještě možnost několikrát vyjet za ptáky pracovně i do Kamerunu a vyzkoušet si tak odchyty i v tropickém pralese (což je vlastně úplně stejné jako tady :)). Kroužkování se mi stalo nejen velkou vášní, ale i zdrojem neutuchající inspirace k dalšímu bádání, neb jsem zjistil, že mě už od samého začátku vlastně strašně baví všechno to možné určování stáří a pohlaví, od čehož byl už jen krůček k vážnému zájmu o pelichání. Od strnadů jsem se nakonec dostal všelikam a i když se jim dnes už v podstatě nevěnuji, pořád jsou mou oblíbenou skupinou. K nim se nakonec přidali i např. bahňáci, ale hlavně vlhy a pěnice a… no vlastně spousta dalších.
Takže tak jsem se já dostal k ornitologii. Trvalo to ještě dalších pár roků, než jsem pochopil, že existuje i něco jako birdwatching a birding a co všechno se kolem těch ptáků vlastně ještě dělá a nedělá a než jsem pronikl i do té ptačí komunity kolem toho všeho. Zpětně, když se na sebe podívám, říkám si, že to nebyl úplně špatný výkon. Za těch prvních pár let jsem se z člověka, který v podstatě nevěděl, že existuje zvíře jako budníček, dostal poměrně rychle do fáze, kdy jsem většinu druhů poznával zcela bezpečně i po hlase a navíc měl tu možnost se těm zvířatům věnovat zblízka i během kroužkování. Na jednu stranu to nebylo úplně špatné, být stranou toho všeho, na tu druhou, kdybych byl býval měl ve svém okolí někoho, od koho bych mohl nasávat více rozumů, cesta by byla asi dosti méně trnitá. Tahle moje cesta samouka byla totiž v mnoha ohledech "vykoupena" přečtením opravdu kvanta literatury (hlavně co se kroužkování týká), což je něco, do čeho se většině samouků moc nechce (podle mých zkušeností) a tak bych ji doporučil jen opravdu málokomu.
Pěnice se z ty roky staly mou velkou vášní.
Na závěr si neodpustím malou poznámku. Nedávno jsem si uvědomil, že mi ty pěnice asi byly předurčeny. Ten rod Podarcis (u nás zastoupen pouze ještěrkou zední, Podarcis muralis), je vlastně taková ještěrčí obdoba pěnic. Podobně jako ony, jsou takovou typickou mediteránní záležitostí – největší druhové diverzity dosahují právě v okolí středozemního moře. A co víc, největší diverzita se nachází ve Španělsku, stejně jako ty pěnice. Budu se tam muset někdy vypravit, nejen na pěnice, ale i na ty ještěrky. Jsou totiž opravdu parádní, no posuďte sami: hylawerkgroep.be/jeroen (některým z Vás se odkaz otevře na ještěrce zední, ti ostatní budou muset bohužel sjet asi do ⅔ stránky). Mimochodem, toto jsou osobní stránky mého "oblíbeného herpetologa", který podobně jako ptáčkaři jezdí všemožně po světě (ale hlavně po Evropě) koukat na plazy a obojživelníky z čehož sepisuje překvapivě čtivé trip reporty. Jeho stránky čtu už přes deset let a právě tam jsem se poprvé setkal s pojmem herping. Tehdy jsem ale vlastně vůbec neměl tušení, že inspirací pro tento pojem je nějaký birding a že existují lidé, co takhle jezdí za ptáky :) No, tož takhle jsem to měl já s ptáky…
Teď už je asi jasné, proč jsem jako úvodní fotku zvolil fotku zdánlivě s ornitologií nesouvisející. Mimochodem, na obrázku je nádherný poddruh ještěrky zední, který se vyskytuje v Itálii a který ještěrce zední tak, jak jí známe u nás, není skoro vůbec podobný (jmenuje se Podarcis muralis nigriventris).
[1] Sir David Attenborough celé dětství byl (a vlastně doteď pořád je) můj velký hrdina. Jako dítě jsem si ale myslel, že tohle přesně je ta věda a David Attenborough pro mě byl vědec.
[2] Datum a čas si pamatuji ne proto, že by to byl zas tak silný zážitek, ale protože jsem se podíval na čas fotografie, kterou jsem ten den pořídil :) Ale i tak to byl milník jako prase!
[3] Bresser 12x50 z Lidlu, mimochodem. Jako… nakonec se to nějak dalo, ale byla to docela výzva.