Strnadi, rekordní břehouš a birder v mlze — část II.
20. listopadu 2022 | České články | Czech posts
Tento text, jak jeho název napovídá, úzce navazuje na text předchozí. Narozdíl od toho minulého, tento píši asi jen s týdenním zpožděním, takže je alespoň trochu aktuální.
Uplynul další týden, možná dva a já opět mířím k rybníku pochytat pár strnadů. Když jsem na něj koukal z auta ráno škvírami mezi keři, přišlo mi, že už jej zase napouštějí. To u rybníků nebývá zas tak překvapivé, já vím, ale pokud se jedná o soustavu nebesáků v krajině, kde zas tak moc neprší a navíc mluvíme o hnedka druhém rybníce v řadě, nad kterým už se nachází jen "výstavní skříň" místního rybářství, navíc už dva roky ostudně spuštěná, rychlost s jakým ten jeden rybník napouští zas zpátky jednoho trochu překvapí. Výstavní skříň tedy zůstane i další rok prázdná. Proč ne, na ptáky to bude aspoň fajn i další rok.
Tak jako tak, přijíždím chvíli po čtvrté, což už v tuhle roční dobu začíná být docela pozdě a tak není čas ztrácet čas. Z kufru beru tyčky, síť a přehrávače a chvátám k průseku. Chci si ukrátit cestu opět přes spuštěné dno, spěchám přes louku a krátkou cestičkou úzkou rákosinou a— a neomylně vbíhám do vody. Hergot, tak hladina poskočila víc, než se mi z auta zdálo. Rybník není plný, ale voda dostoupala až k rákosí. Chvilku stojím ve vodě a zpracovávám tuhletu informaci. Přemýšlím, jestli se vrátit nebo to prostě projdu mělkou vodou. Během pár vteřin mám jasno. Moje fajnové, ale hrubě podudržované pohory začínájí propouštět vodu a tak nemá smysl vybíhat ven a zdržovat se obcházením malého lesíka cestou k průseku. Dneska holt půjdu vodou. Pohory jakž tak drží, snažím se jít mělkou vodou, ale v jednu chvíli neodhadnu hloubku a zahučím do vody do půli lýtek. Voda studí a hrne se do bot i shora, čo už! Za chvíli jsem u průseků. Ten je téměř celý suchý. Kdybych šel rovnou po břehu, rozhodně jsem si dneska mohl tohle máčení nožiček ušetřit. Ten poslední metřík nad vodou bych prostě oželel. Horší je, že neslyším žádné strnady, z rákosí se ozývají pouze hordy úpolínů, kteří už evidentně mají v plánu jít spát.
Čo už.
Síť je za chvilku postavená a já si čvachtám po břehu zpátky k autu. Dneska se žádné zapadající divadlo nekoná, na Náměšťsko se před pár dny zase vrátily mlhy. Krajina je tichá a ponurá, ale vlastně to dneska krásně odpovídá tomu, jak se cítím. Můj mozek jakoby se zase vrátil myšlenkami k tomu, kde jsem minule skončil. Čím dál tím víc mě začíná připadat svět birdingu, resp. to, jakou jsem jeho součástí, naprosto ujeté. Už minule jsem si tu tak sám sobě lamentoval nad tím, že většinu lidí ti ptáci zajímají hlavně přes ty druhy a čísla a že se tomu nedá divit, neb jsou tak vlastně vedeni, že to je to, jak se to má dělat. Nemá smysl nad tím hořekovat, není na tom nic špatného, ale mě to silně nevyhovuje a vlastně mě takový přístup k ptákům potažmo k přírodě (protože ptáci jsou součástí přírody a téměř všech suchozemských ekosystémů) vlastně vnitřně ničí.
Už dlouhou dobu sám se sebou vnitřně bojuji, mám rád birdwatching, mám rád svoje birderské přátele, ale zhola nic mi neříká honění se za druhy. Nebaví mě to, nechápu to a hrozně dlouho mi trvalo si nějak sám sobě obhájit svou vlastní cestu. Asi to souvisí s tím, že člověk, nebo alespoň já, má prostě potřebu jednak někam patřit, druhak se pořád porovnávat s ostatními. Ale to je akorát cesta do pekel, hlavně v případě porovnávání se s tím, co člověk vidí na sociálních sítích, kde vidí jen samé úspěchy a "pecky". Člověk snadno sklouzne k tomu, že není dost dobrý, nebo se tomu nevěnuje dost dobře a ujíždí mu vlak, zatímco ostatní v terénu mají mistrovská pozorování, přibývají jim druhy atd. Mám vždy radost z nového druhu, ale už dlouho jsem neměl radost z toho, že jsem jel někam cíleně na nějaký druh. Nakonec mi to vždycky přijde tak absurdní, někam dojet, napočítat si druhy a zase sednout do auta, popojet, napočítat druhy, popojet, druhy, popojet a tak dál. Můj vztah k přírodě byl vždy trochu jiný a nakonec mi právě vždy pomohlo si uvědomit, co mi na tom dělá radost, proč mě to baví nebo proč to vůbec dělám a jestli se náhodou nesnažím jen něco někomu dokázat.
Myslím si, že je důležité, aby to člověku dělalo radost. Je fajn, když z toho pozorování mohou těžit i samotní ptáci, ale bez radosti z toho bude brzy jen práce. A radost člověku může udělat brhlík stejně tak jako modruška. Honba za nějakým druhem nebo číslem v seznamu může být zábava, ale nesmí se to zvrtnout, člověk musí znát svou míru. Pak jde totiž veškerá radost do hajzlu. Nadšení shoří a popel odnese vítr. Nalézt ztracenou radost pak chvilku trvá. Pokud má člověk ještě jiného koníčka, může k němu utéct a tam získat ztracený nadhled. Mě pomáhá sedět někde na židličce v přírodě a slyšet zazpívat pěvušku. Třeba na konci října, když zasvítí sluníčko jako tuhle poslední říjnovou neděli. Z šípku jí odpoví střízlík a teskným hláskem vše završí červenka. A já zjišťuji, že v tomhle je vlastně ta největší krása. Vrátím se do doby, kdy jsem chodil za ptáky, protože mě to prostě jen bavilo a nesnažil jsem se něco si dokázat.
Vůbec, čím dál tím častěji chodím ven jen tak si žasnout. Každé zvíře, i to sebeobyčejnější, prožívá každý den svůj vlastní příběh. Člověk si to snadno uvědomí, když mu třeba dojde nějaké zpětné hlášení kroužkovaného ptáka. Ale úplně stejně to mají i všichni ostatní ptáci, jen o tom nemáme ten "papírový" doklad. Kdybychom dokázali nafilmovat jeden celý den ze života sýkory koňadry, věřím, že by to byl naprostý trhák. A všem, kteří mají pocit, že jim snad v tom pozorování ptáků něco uniká bych chtěl vzkázat, vykašlete se na to! Vemte si dalekohled a běžte se podívat ven jen tak, bez jakéhokoliv očekávání. Zkuste třeba na jaře jeden den vzít stativák a jen tak ho namířit výjimečně na zvonka, který vyřvává ze špičky stromu. Třeba objevíte zas něco trochu jiného.
Nejradši mám chvíle, když třeba pracuju na zahradě, jsem unavený a už na nic nemyslím a v tu chvíli se zadívám na modřinku, která přiletěla na větev. Dívám se, jak visí hlavou dolu na té nejtenčí větvi, poslouchám všechny ty různé hlasy, kterými volá na své druhy a v tu chvíli zažívám pocit štěstí, že to můžu vidět a slyšet a že je to vlastně krásné. Dívat se takhle na obyčejné ptáky má i tu výhodu, protože se v hlavě člověku propojí obrazový vjem se zvukem a člověk si dobře zapamatuje i ty všechny další ostatní hlasy, které třeba modřinka dělá, ne jen obligátní zpěv. Ale úplně nejradši se dívám na ptáky jak létají. Jak se nesou na křídlech, využívají větru nebo s ním bojují.
Tohle je ten důvod, proč se na ptáky dívám já. Uvědomuji si to s každým takovým okamžikem a v tu chvíli mi veškeré to honění za druhy připadá irelevantní. Ne ve smyslu, že by mi připadali lidi, co se tím baví irelevantní, ale irelevantní pro můj život a proto, aby mě to snad nějak otravovalo nebo jsem se tím zbytečně trápil. Já to mám jinak a není to špatně. Ne pro mě. Baví mě ti ptáci trochu jinak, svou ekologií, tím jak žijí a baví mě se o nich dozvídat všechno možné i zdánlivě nemožné a ještě víc mě pak baví předávat lidem, kteří mě chtějí (a vydrží) poslouchat tohle vše dál, aby taky mohli zažívat pocit štěstí i z něčeho jiného, než jen z počtu viděných druhů.
Snad se mi tedy na nějakou dobu podařilo vystoupit z té mé birderské mlhy, ve které jsem se tak trochu ztratil. Možná to nebyla mlha jen birderská, ale to sem nepatří. Teď je na čase dojít se podívat zpátky na síť. Zajímá vás, kolik bylo strnadů tentokrát? Žádný! Ale i to k tomu holt někdy patří.
Moje oblíbené místo z mých ornitologických začátků, kdy jsem neměl ani trochu tušení, co to je bird(watch)ing. PP V pískovně.