Sedlo, část druhá
14. října 2020 | České články | Czech posts
V roce 2019 jsem Sedlo z různých, ať už pracovních nebo rodinných, důvodů vynechal. Což mě docela mrzelo, tak jsem si to chtěl letos vynahradit. Ale kdy na sedlo jet? V létě, kdy letí afrotropičtí migranti a když to létá, jsou noci barevné různými ptačími druhy – létají lelci, pěnice, mohou se objevit strnadi zahradní, pozdní lejsci bělokrcí nebo magičtí bělořiti? Anebo později na podzim, kdy nebe nad sedlem v noci zaplní červenky a ve dne pěnkavy? A proč ne vlastně v létě i na podzim? Tak jsem tedy letos jel dvakrát. Tentokrát to bude o té podzimní návštěvě. Jak vypadala ta letní si můžete přečíst tady: Sedlo, část prvá .
Hergot, to byla jízda.
Kurňa, to bylo.
Asi tak, moji milí čtenáři. Takto by se to dalo velmi jednoduše shrnout. Něco mi ale říká, že bych se měl přeci jen trochu víc rozepsat, že? Stejně jako během minulé návštěvy i tentokrát nebudu popisovat jednotlivé dny a co jsme kdy přesně chytili. To jsem poměrně obšírně popsal už v každodenních reportech ze Sedla na stránkách akce (čtěte zde , začali jsme nocí z 3. na 4. října a končili dnem 10. října). Rád bych to opět jen nějakým způsobem shrnul a přidal pár postřehů, co se nevešly do sedelského deníku.
Tentokrát jsem se přilepil k již utvořené partě k Dodinovi s Velitelem Doupim. Mimochodem, Dodin už na svém webu report ze sedla sepsal a přečíst si jej můžete zde . Já ho ještě nečetl, abych to napsal opravdu tak, jak jsem to zažil sám. Tak můžete srovnat, jak jsme ten samý týden viděli každý svýma očima. Spolu s těmito dvěma pány se na nás přijeli podívat a pomoct s odchyty ještě Lenka Křížová, Franta Kopecký, Petr Podzemný, Martin Vavřík a Hana Macková se synem Vojtou. Hodně lidí se zase vystřídalo, ale všechny pomocníky jsme nakonec využili až jim to nebylo hezké.
Sedlo nám totiž připravilo týden vskutku fenomenální. Celkově jsme oprali 3407 ptáků 35 druhů, čímž jsme více než zdvojnásobili počet odchycených ptáků odchycených do našeho příjezdu (více čísel na konci zápisku). Na tomto místě je samozřejmě nutné říci, že to v zásadě není naše zásluha[1]. Prostě jsme byli ve správný termín na sedle a bylo nás dost a byli jsme připraveni se s těmi návaly ptáků vypořádat. Hlavní zásluhu na tom má počasí. To vyšlo prostě parádně, mlžné noci s jižním větrem prostě odchytům přejí. A ptáci letěli a letělo jich hodně. Odchytit se podaří vždy ale jen zlomeček a lze jen odhadovat, jaká obrovská masa přes sedlo vlastně letěla. V noci člověk příliš netuší, ale při pohledu na denní tah si troufám tvrdit, že i když nám to tam padá, chytáme možná setinu promile proletujících ptáků. Nakonec jsme měli čtyři noci, které „stály za to“. Dvě tisícovkové (1018 a 975 ptáků) a dvě čtyřstovkové (433 a 446 ptáků). Dny byly kupodivu velmi klidné, co se odchytů týkalo. Kdyby nám jednorázově nespadlo do sítě hejnko 50 modřinek, nepřekročili bychom ani jednou stovku.
Výběr z nepěvců, které se nám podařilo odchytit: sluka lesní, kalous ušatý a kalous pustovka.
No a jaké jsou ty velké noci? No krásné. Každá začínala dosti podobně. Vlastně se nic moc nedělo, ani mlha pořádně nebyla. Do půlnoci člověk vlastně vytahoval jednotlivé červenky a hlavně netopýry a ještě kolem jedenácté to většinou vypadalo jako běžný (bídný) odchyt v létě. Kolem půlnoci už se ale ptáci začali na papírech kupit a když jich bylo přes 50, bylo jasné, že to dneska poletí. To už teda v tu chvíli většinou bylo vidět i z okna. Ptáci vířili kolem světla. Při obchůzkách, když člověk namířil kužel čelovky vzhůru, viděl tah – ten krásný cílevědomý pohyb ptáka za ptákem směrem k jihu. A celý vesmír byl zaplněn pískáním červenek v letu. No a pak, kolem půlnoci, padla do sedla mlha a začali padat i ptáci. Člověk se pak už nezastavil. Ať už seděl s kleštěmi uvnitř chajdy nebo pobíhal s pytlíky venku. Možná mě nakonec víc bavilo vymotávání těch návalů červenek, ale zavírání kroužků jsem si nakonec taky užil dosyta. Venku byl jeden člověk potřeba na vyndavání ptáků v sítích hned za světlem, ty byly nejproduktivnější a druzí dva se většinou propracovávali směrem od světla kolem dokola, až se sešli naproti. No a takhle celou noc až do rána. Ty čtyřstovkové noci byly v podstatě stejný záhul jako ty tisícovkové. Ptáků totiž neletělo ani tak méně, jako se spíš chytali kratší dobu. Intenzita tahu byla tedy podobná, jen to dřív přestalo. Zřejmě kvůli nějaké změně v počasí. Čili vyplétači nemuseli běhat až do rána, ale mohli si před ranním rozletem trochu odpočinout, někdy i pospat. Navíc každá ta velká noc byla trochu jiná. Dvě byly vyloženě červenkové, ale během jedné z nich letělo nad sedlem neuvěřitelné množství drozdů zpěvných (jak jsou velcí, tak jich v pěvcovkách moc nevydrží) a jinou noc zase skřivanů polních (to jsou zase dobří letci a sítím se úspěšně vyhýbají), takže to nikdy nebylo úplně „na jedno brdo“. Na tomto místě je dobré si připomenout, jak jsem nadšeně skákal kolem sítí, když nám to lítalo v létě (37 ptáků!). Inu, léto je prostě jiné, ale ne horší.
Archivní skřivan z hnojiště (březen 2016).
Jak jsem naznačil, denní odchyty nebyly nikdy tak výživné. Ale to neznamenalo, že by nic neletělo, naopak! Tah denních ptáků se po těch velkých nocích vždycky rozjel jako lusknutím prstů s východem slunce. To se prostě najednou objevily na nebi kvanta čížků, pěnkav, dlasků, lindušek, sýkor a dalších a valili se v jedné mase přes sedlo k jihu. Některé druhy letěly jen během rána (dlasci), jiné se přidávaly až trochu později (třeba ty sýkory). Postupně během našeho termínu nabral na obrátkách nejprve tah skřivanů lesních a o pár dnů později i konipasů bílých. Je úžasné vidět i toto divadlo – ten začátek tahu určitého druhu. Jeden den není, pak letí jeden dva ptáci a další den se to valí na veliko. Člověk má šanci naposlouchat hlasy ptáků v letu, naučit se nové, popř. spojit si siluety s hlasy, je to škola jak se patří. Jen se tomu otevřít.
No a co jsme tedy nakonec chytili? Když to vyjádříme procentuálně, tak kromě červenek vlastně stojí za zmínku už jen modřinky a drozdi. Zbytek je absolutně zanedbatelný. Ale člověk neměří vše jen procenty, že? Osobně mě velmi potěšily oba protahující druhy skřivanů. Toho lesního si člověk na jaře přeci jen osahá, když se trochu snaží, ale ti polní, ti se chytají tuze špatně a zblízka jsem jej viděl naposled v roce 2016. Tehdá se chytil náhodně na jednom hnojišti, kde jsem líčil na strnady. Tentokrát to šlo samo. Ve skřivany jsem před odjezdem ani nedoufal. Ono to vlastně není v tuto dobu zas tak překvapivé, ale nechytají se pokaždé a když jsem na sedlo jel, doufal jsem v mnohé, ale na skřivany jsem zapomněl. Doufal jsem v jednu velkou noc, v samičku rehka zahradního (ty mi v galerii totiž hanebně chybí!), lindušku luční a možná, možná i v nějaký špek.
Výběr nějakých těch krásných pěvců z našeho turnusu: skřivan polní a lesní (zvaný lulan), rehek zahradní a domácí (oba staří samci).
Timálie mniší a pěnice slavíková. Dva blízce příbuzní
zástupci rodu Sylvia. No řekli byste to do nich?
A jak to krásně vyšlo! Dostalo se nám všeho měrou vrchovatou! A nejen to – takové ty „echt“ sibiřské návštěvy jsme měly dokonce hned dvě a to ne jen tak ledajaké! Dva malí budníčci! Jeden Inornátus, který byl některými v podstatě očekáván, šlo jen o to, kdy. Kupodivu se chytil až tu poslední noc. Za to tu první velkou noc nás za dřinu Sedlo odměnilo docela jinou raritou. O něco vzácnější. V České republice byla zpozorována teprve potřetí! Hned, jak jsem to zvíře viděl v sítí, říkal jsem si, že je nějaké divné a už při vyplétání mi bylo jasné, že tohle obyčejný budníček není. Tu noc se totiž chytlo hned několik budníčků menších, kteří byli nápadně velcí a vypadali jako sibiřský poddruh tristis. Tenhle ale vypadal docela jinak. Jednak byl jinak barevný, ale také stavěný. Měl velkou kulatou hlavu s rošťáckým výrazem. Krátký zobák a jasně žluté nohy mu propůjčovaly takový mláděcí vzhled. Nejsem ale příliš dobrý birder, tak jsem hnedka nevěděl, který to je. Můj tip bylo něco jako fuscatus, stejně jako první tip všech okolo, kterým jsem ho nadšeně ukazoval. Když jsem to hned volal Pavlovi Brandlovi, tak jej vlastně asi jako první správně určil. Zeptal se mě na barvu nohou a bylo mu to jasné – schwarzi. A také že jo, nakonec to byl opravdu budníček tlustozobý. Nádherný pták, takový až nebudníčkový. V tom mi připomněl jednu známou z Kamerunu – timálii mniší. Sice se česky jmenuje timálie, ale podle molekulárních analýz je to pěnice rodu Sylvia docela blízce příbuzná pěnici slavíkové. Ale vypadá spíše jako nějaká sýkora. Zhruba tak si je podobný Švarcik s dalšími budníčky rodu Phylloscopus. Mimochodem, Pavel Brandl na budníčka na otočku přijel :) To je tah na branku!
Aby těch Sibiří nebylo málo, chytli jsme i pár takových docela zajímavých bramborníčků. Hlavně ten jeden (možná dva, ale jednoho Velitel vyhodil do tmy dřív, než jsme jej prohlédli) nesl celou řadu znaků nějakého sibiřského bramborníčka, možná maurus nebo stejnegeri. Hlavně to černé podkřídlí. Já vlastně pořádně nevím, jak vypadají naši bramborníčci v tom zimním neobnošeném šatu. Příští rok na ně zkusím vyrazit a nafotit je ještě než odletí. Těžko říct, jestli to vůbec půjde. Tohle jsou ale úplně jiná zvířata. Všichni jsou ze severu, někteří ale možná z hodně velké dálky. Jsou vlastně docela elegantní v tom decentnějším šatu. No koukněte se na sedelské stránky a posuďte sami, je jich tam vyfocených letos už několik. Každopádně tomu našemu jendomu jsme vzali kapku krve a podíváme se na něj hodně hodně zblízka. Stay tuned, dám vědět, jak to dopadne.
Hvězdy našeho turnusu – budníček pruhohlavý a tlustozobý. A také onen mysteriózní bramborníček.
Samozřejmě nelze nezmínit ani společenskou stránku věci, která se opět velice povedla. Sešla se nás tam docela dobrá parta, zaskřípalo to jen párkrát. Zvláště večery s Dodinem se sklenkou červeného byly velmi obohacující, někdy myšlenkami dávno v minulosti, jindy jsme si prodlužovali život smíchem. Moc mě potěšil Franta Kopecký, že dorazil, jeho historky z cest za ptactvem nemají chybu. Trochu méně jsme ale tentokrát cestovali po vinařských oblastech světa, ale počasí si holt žádalo něco ostřejšího na zahřátí. A hlavně Velitel a jeho Na červa! Chtěl jsem to zažít, tak jsem to dostal. Jsem rád, že jsme vyzkoušeli i naši domácí ořechovku – první, co jsme s Terkou vyráběli. Sklidila celkem úspěch. Ale nebojte, žádná divočina. Pracujeme s živými tvory, křehkými, pro ožraly tu není místo. Navíc při takovém tempu člověk tu sklenku vína stejně nakonec rád vymění za hrnek kafe. Hrnek, který je neustále studený, protože po dalším pytlíku už se přeci konečně napiji. Ale pytlíků neubývá a neubývá…
Co říct závěrem? Myslím, že už jsem teda začal nakonec věřit, že tam na tom Sedle ti ptáci opravdu někde jsou. I Petr Podzemný asi začal věřit, tu posledná tisícovou noc zažil také a vypadal, že si to docela oddřel. Takže ano Aničko, odvolávám, ptáci na sedle nejsou mýtus!
Jo a naučil jsem se také jeden nový výraz – jochták. A takový jochták je… no třeba někdo, kdo jde spát do maringotky před slibnou (tj. náročnou) poslední nocí a nevypne si zvonění u telefonu a neslyší, jak to tam drnčí jak na lesy. A když po několikáté konučně už ano, telefonuje zase v maringotce… Je to řehole to sedlo, ale krásná :) A nadšení mi nezkazilo ani to, že jsem se po návratu dozvěděl, že ten náš Švarcik je vlastně šunt[2].
Tak zas někdy.
Zde jsou slíbená čísla: Celkem jsme odchytili 3407 ptáků (406 přes den a 3001 v noci) 35 druhů: Scolopax rusticola (8), Asio flammeus (1), Asio otus (1), Cyanistes caeruleus (89), Parus major (10), Periparus ater (8), Alauda arvensis (18), Lullula arborea (13), Acrocephalus scirpaceus (2), Acrocephalus schoenobaenus (1), Locustella naevia (2), Phylloscopus collybita (51), Phylloscopus inornatus (1), Phylloscopus schwarzi (1), Phylloscopus trochilus (1), Sylvia atricapilla (12), Troglodytes troglodytes (14), Regulus ignicapilla (10), Regulus regulus (54), Sturnus vulgaris (1), Turdus merula (10), Turdus philomelos (148), Erithacus rubecula (2757), Ficedula hypoleuca (3), Phoenicurus ochruros (10), Phoenicurus phoenicurus (23), Saxicola rubicola (4), Prunella modularis (90), Anthus pratensis (21), Anthus trivialis (2), Fringilla coelebs (12), Fringilla montifringilla (2), Serinus serinus (1), Spinus spinus (24), Emberiza schoeniclus (2).
P.S.: Teď jsem dočetl Dodinův report. Nedalo mi to a ještě před odesláním toho svého na web jsem se podíval. Přečtěte si to, je to tam vše. Tohle je zápis jak z třídní knihy. U Dodina jsou ty emoce.
P.P.S.: Docela ty raritky létají po Evropě! Přináším zde jen malý výběr některých z nich (odkazy se otevírají v novém okně ):
- Phylloscopus schwarzi byl chycen 9. 10. 2020 v Ottenby.
- Jemu docela podobný Phylloscopus fuscatus pak například 5. 10. 2020 v Bulharsku a 11. 10. 2020 v Maďarsku.
- Letos se roztrhl pytel s modruškami tajgovými (Tarsiger cyanurus) zřejmě po jejich úspěšné hnízdní sezóně ve Finsku. Chytila se mimo jiné 7. 10. 2020 v Srbsku a už čtyřikrát v Polsku: první, druhá, třetí a čtvrtá! Pak také dnes (14. 10. 2020) i v Dánsku. Tento druh by si na Sedle zasloužili, držme jim palce. Možná už po změně počasí tento týden? Já sám bych jí moc rád také viděl, tak držím palce i sobě :)
- A nemůžu opomenout ani moji srdcovou pěvušku horskou (Prunella montanella). Letos není žádná invaze (v roce 2016 se u nás objevila právě na sedle, ježiš to už je roků!), ale objevila se už i například 10. 10. 2020 ve Finsku (bez odkazu). Tu bych také moc rád.
- A když už jsme u těch „snů“, musím zmínit i slavíka kaliopu (Luscinia calliope), který se 12. 10. 2020 objevil v Belgii. Chápu, že pro birdera to asi není ono, ale zajeďte se na ně kdyžtak, až to půjde, podívat do plzeňské zoo. Mají je tam a jsou to fantastičtí ptáci. Mají tam i sýkory azurové :)
- A co ti bramborníčci? Jednoho sibiřského měli včera (13. 10. 2020) třeba v Rumunsku. Jsem na to tuze zvědavý.
[1] I když, lze tomu jít naproti výběrem vhodného termínu. Což je Velitelova zásluha.
[2] Autor jednoho našeho klubového příspěvku , když chtěl vysvětlit, co je to v ptáčkařském slovníku tzv. „mega“, použil jako příklad sedmý záznam strnada severního v ČR. To zajísté mega je. Ale když chtěl ukázat, že každý druh je někde běžný a tam jde potom o „šunt“, sáhl neomylně po příkladu budníčka tlustozobého. To je samozřejmě také pravda, téměř každý druh někde běžný je. Ale necítíte tam v tom přeci jen trochu něco… Druh, který autor viděl je mega a ten který ne, je použit jako příklad šuntu. Inu, i tak může vypadat jochták :)