Vlžení II.
19. června 2021 | České články | Czech posts
Číslovka v názvu zápisku by mohla evokovat nějakou sérii. Což je v podstatě záměr, ale uvidíme, jak moc se mi bude dařit. Faktem je, že naše vlhy jsou jedním z mých nejoblíbenějších ornitologických projektů, a tak bych se s Vámi letos chtěl o tuto radost podělit více. Ale psavec jsem velmi pomalý, takže raději nic neslibuji. A kdybyste hledali Vlžení I., budete hledat marně. Za první díl ale můžete považovat zápisek předchozí – Zas do mediteránu.
Co je to zase za nadpis? Vlžení! Vlžení to je takové vlží snažení. Konkrétně naše snažení o to provádět smysluplný výzkum na vlze pestré. Žádný výzkum, který spoléhá na studium volně žijících zvířat asi nejde vždy úplně přesně podle dopředu nalinkovaného plánu, ale že ten náš takhle zaklopýtá v podstatě hned první den, to mě trochu překvapilo. Ale nepředbíhejme!
Jelikož se nám tento týden sešly dvě exkurze, které letos probíhají kvůli covidu jako jednodenní výlety po Praze a okolí, rozhodli jsme se, že čas mezi těmito exkurzemi vyplníme sběrem dat ve Středočeském kraji. Vlhy se zde celkem úspěšně zabydlují a vypadá to, že hlavně v Polabí nacházejí spoustu míst k životu. Na úterý jsme si naplánovali návštěvu jedné větší kolonie v Horkách nad Jizerou. Vše vypadalo dobře – po cestě jsme míjeli políčka plná rozkvetlých máků, z remízků podél potoků zpívali slavíci a spolu s rozbitými cestami jsem měl pocit, jako bychom se skoro ocitli někde na Balkánu (v tom nejlepším slova smyslu). Jelikož se zdejší kolonie nachází na pozemku velké skládky suti, nahlásili jsme se na vrátnici a dostali od paní vrátné svolení ke vstupu a informaci, že už se tam nacházejí nějací fotografové. V hlavě jsem začal přemýšlet, jak se s fotografy domluvíme, abychom si vzájemně nevadili a všichni jsme dosáhli pokud možno svého. Odchyt vlh v podstatě vlhám nijak nevadí. Vlhy se ve většině případů chovají zcela přirozeně – až na samotný okamžik odchytu, samozřejmě. Navzájem se krmí, sedají na vegetaci a poletují po okolí a vůbec chovají se vlžně, takže jsem si říkal, že bychom mohli zkusit vysvětlit fotografům náš záměr a třeba najdeme nějaký kompromis, který by vyhovoval oběma stranám.
Bukolická nížinná idyla v Horkách...
No, každopádně jsem se na vrátnici měl zeptat také na cestu, protože skládka se ukázala docela veliká a chvíli nám trvalo, než jsme našli to místo, kde vlhy jsou. Když jsme se tam konečně doplazili se vším vybavením, našli jsme na místě opravdu postavené tři fotostany, ze kterých vykukovaly pouze hlavně kanónů, mířící vlhám až skoro do ložnice. Dodal jsem si odvahy a vyrazil k tomu nejbližšímu z nich, zeptat se, zdali bychom mohli lokalitu tento den sdílet. Moje naivita byla však vytrestána téměř okamžitě. Ještě, než jsem vůbec stačil otevřít pusu a pozdravit, spustila se na mě z prvního stanu salva ostrých slov. Po mém pozdravu a ohrazení, že není nutné být k v podstatě kolegovi ornitologovi hned tak nepřátelský, se pán uvnitř zřejmě trochu zastyděl a svůj projev zmírnil, nicméně společnou řeč jsme najít nedokázali. Což byla škoda. Myslím si, že bychom se společně na takové velké místo vešli. Od pánů jsme se ještě dozvěděli, že další den tam již nebudou[1], a tak jsme se rozloučili a s manželkou zamířili zase zpět k autu. Rozhodli jsme se, že zkusíme jinou lokalitu, kterou jsme měli původně v plánu na další den a sem se vrátíme zítra. V půli cesty zpět k vozu, na samém okraji kolonie, jsme potkali dalšího ornitologa a fotografa, pana Hulinka, který svému „kmenu“ zase zpátky vylepšil reputaci. Krásně jsme si popovídali o společném zájmu, společných známých, vyměnili si kontakty a po notné chvíli jsme se tedy pro dnešek rozloučili s touto lokalitou.
Druhá lokalita se nachází na Mělnicku kousek od Neratovic, což znamenalo další hodinu v autě. Po cestě se navíc zastavujeme a prohlížíme potenciálně zajímavá místa. Vlhy tam ale (zatím ještě) nejsou. Všechna tato milá i nemilá zdržení ale znamenají, že dojíždíme na druhou lokalitu až velmi pozdě, v době největších veder. Vzhledem k tomu ale, že je hnízdní stěna otočená k severu a je tak celá ve stínu, rozhodujeme se pro odchyt. Snažíme se ale jen asi hodinu a půl během kterých chytáme pouze jedno zvíře. Máme z něj radost, to dá rozum, je to náš první „bod v excelu“ mimo Znojemsko, ale hořká pachuť z rána stále přetrvává. Mohlo to být mnohem lepší. No, co už. Naprosto vypečení se ve tři hodiny rozhodujeme k návratu domů. Škoda, místo je to moc pěkné, pískovna s jezírky, kde hnízdí krom vlh i břehule, kulíci říční nebo konipasi luční. Jako snad skoro všude v Polabí, i zde prozpěvují strnadi luční. Ti mi na Moravě moc chybí… Určitě se sem ještě vrátíme.
Inspekce poněkud nezvykle umístěné kolonie v severním svahu.
Další den vyrážíme znovu do Horek nad Jizerou, opět projíždíme makovým Balkánem, ale dnes už to tolik neprožívám, myšlenkami jsem jinde. Vítáme se s paní vrátnou a trochu napjatí se vydáváme tentokrát už mazácky přímo ke kolonii. Dnes jsme tu sami a… A tak trochu nám spadl kámen ze srdce. Chvíli přemýšlíme, kde rozložíme naše sezení, abychom nebyli úplně vypečení, ale žádné místo ve stínu tak, abychom neseděli příliš blízko nějaké noře, nenacházíme. I dnes tedy budeme vypečení. Až dnes si také můžeme pořádně prohlédnout, kam jsme se to dostali. Jsme opět v nějaké zřejmě bývalé pískovně, která je z jedné strany ohraničena poměrně nevzhlednou skládkou stavební suti. S tím ostře kontrastuje úžasně barevný koberec pionýrské vegetace, kterou pískovna pomalu zarůstá – žluté štírovníky, fialové čičorky, a hlavně záplava makové šarlatové. Nevypadá to úplně jako místo, které je staré 15 let. Nikde není ani jedna náletová dřevina, pouze pár keříků bezu po hraně této díry. Ale třeba se o toto místo někdo poctivě stará a všechny stromy vytrhává. Pár stromů pro vlhy by tu ale vyrůst nechat mohl, nemají zde příliš mnoho míst, kam sedat. Kromě tedy těch pár suchých ščagélů zapíchaných na fotogenická místa :)
Za hromadou suti...
... vlží ráj se nachází!
Každopádně nejprve obcházíme lokalitu a zjišťujeme, s čím máme tu čest. Vlhám se zde určitě dobře daří, nacházíme alespoň 12 aktivních nor, a to jsme nakonec celou pískovnu neprošli. Odhadem zde může hnízdit 20 párů. Místní vlhy s námi i pěkně spolupracují a poměrně svižně se odchytávají. Před polednem, kdy se kvůli vedru rozhodujeme odchyty ukončit, máme sedm zvířat, což je velmi slušné na tuto dobu. Máme z vlh velkou radost, jsou to nádherná zvířata. Mě osobně zalévá pocit blaha a zase jednou mám pocit, že dělám něco smysluplného. Na nahánění vzácných druhů do sítí mě moc neužije, i když i já se občas nechám strhnout. Zvláště sociální sítě a obrázky těch zvířat dokáží v člověku spolehlivě vyvolat pocit, že o něco přichází a měl by zabrat. Pak si ale většinou v duchu nadávám, opak je totiž pravdou. Jsou to tyto věci, kdy se člověk specializuje na nějaký dlouhodobý projekt, které mají smysl a pokaždé si to zas a znovu uvědomuji.
Nakonec z lokality odcházíme s pocity dobře odvedené práce. Určitě se sem také ještě vrátíme později v sezoně, místo je to moc pěkné. Znovu potkáváme na odchodu fotografa, tentokrát pána, který přijel až z Liberce. Povídáme si, pán vypráví o fotografování, my většinou jen nasloucháme. Ani jeden z nás nefotí, nemáme k tomu moc co říct. Je to ale zajímavá sonda do jinačí, i když spřízněné komunity. Dozvídám se ledacos o vzájemné řevnivosti a tajení lokalit před ostatními v zájmu ochrany zvířat. Připadá mi to z toho vyprávění, že důvod je spíš jiný, možná nechuť se o „své“ místo podělit, aby nikdo neměl stejné fotky, ale o tom spíše přemýšlím až po cestě autem domů. Pán byl jinak velmi milý a já se určitě nechci hádat. Koneckonců je to jen můj názor. A víte, jak je to s těmi názory a jistými dírami, že?
No nevím, jestli tu lidi málo hulej (podle EMCDDA spíše naopak), ale rozhodně by mohli být víc v pohodě.
[1] A také, že na toto místo jezdí již patnáct let (což z této lokality dělá snad jednu z nejstarších v Čechách). To mi vlastně přišlo zpětně trochu úsměvné – 15 let a pořád asi nemají všechny fotky. Ale vlastně to chápu. Koníčky jsou holt vášeň a té člověk nemá nikdy dost. Dnes tam byli první, tak nás holt vykázali. Ale stejně mě trochu mrzí, že lidé, kteří mají rádi ptáky a jsou vlastně na jedné lodi, spolu nedokážou najít řeč.