209
8. října 2021 | České články | Czech posts
Dvě stě devět ptačích druhů. Tolik prosím k dnešnímu dni (což bylo pondělí 20. září, ano trvá mi to sepsat, já vím) můj letošní yearlist v naší malé kotlině. Pro většinu twitcherů číslo směšné, pro mě prozatím nejvyšší, jakého jsem kdy v životě dosáhl. Číslo moc pěkné, přesto alespoň pro mě v zásadě naprosto irelevantní a nedůležité, neboť neříká zhola nic o tom, jaký ten můj ornitologický rok doposud vlastně byl. Ale nechci se tu teď rozpovídávat o birdingu, jeho smyslu a nesmyslu, na to sice také dojde, ale až v nějakém dalším zápisku. Dneska bych se s Vámi chtěl podělit o jeden moc pěkný den, kdy jsem si prostě zajel zabirdit a vlastně mi to docela hezky vyšlo.
Mám totiž rád bahňáky. Hlavně ty z čeledi Scolopacidae. Ne ani tak proto, že by to byla velká výzva je určovat – což sice je, ale nijak zvlášť velký masochista nejsem – ale mě na ptácích bavila spíš vždy ta jejich ekologie. Tedy to, jak žijí, kde žijí a spíš, než že je někde hodně druhů, mě zajímá, proč je někde hodně druhů a proč jsou to zrovna ty, které to jsou. No a bahňáci jsou fascinující skupinou z mnoha výše uvedených důvodů. Tak např. čeleď Scolopacidae je mezi ptáky poměrně zvláštní (i když ne jedinečná) tím, že dosahuje větší druhové diverzity mimo tropy, alespoň co se hnízdění týká. Především jsou ale pro mě bahňáci takovým echt ztělesněním té svobody a nezávislosti a zároveň i provázanosti našeho světa. Maličcí ptáci, kteří v létě hnízdí někde v drsné severské tundře v Rusku, obklopeni mračnem komárů sedí uprostřed mokřadu na vejcích, a zimu tráví klidně na úplně opačném konci světa na jihu Afriky v místě, kde se stýkají dva velké oceánské proudy, které vynášejí z hlubin množství živin a které nakonec slouží jako prostřený stůl pro celou řadu ptáků. Nebo někde v tropech vybírají bůh ví co z bahnité louže, do které se chodí v noci vyválet sloni. Nebo běhají podle příboje na plochých wattových plážích mělkého moře někde u Holandska, zatímco se na pláži prochází rodiny s dětmi na víkendové procházce a zamilované páry se krčí ve vyhřátých kavárnách a u šálku kávy s dortíkem sledují z okna, jak se šedivé vlny lámou a postupně slábnou o písčité pláže. Prostě romantika jako řemen[1].
Pisík obecný u pobřeží Atlantského oceánu v tropické západní Africe (Kamerun). Video možná znáte, je totiž „zrecyklováno“ z jednoho mého staršího článku o Kamerunu. Jestli neznáte a zajímá Vás to, můžete si o tropech přečíst něco tady . Video se z nějakého důvodu přehraje dvakrát za sebou. Nevím proč.
Nekonečné pláže v Holandsku.
No, a protože mám prostě rád bahňáky, trochu mě mrzelo, že jsem se vlastně letos nikde nedostal k tomu, pořádně si prohlédnout nějaké pěkné jespáky, což jsou pro mě bahňáci úplně nejbahňákovitější. Jako ornitologický ucho, jsem si ani nemyslel, že by se vůbec dali u nás nějací jespáci vidět! Ano, takový jsem byl pako, ale o tom taky třeba někdy jindy. V době konce babího léta jsem byl na Sedle, a tak jsem po očku pokukoval, jak Dodin prohlíží všechny ty jespáky v širším okolí Pálavy . I když se počasí trochu zkazilo, rozhodl jsem se, že se na ně taky vypravím. Ne proto, abych nasbíral druhy, ale proto, abych se nimi zase trochu potěšil a hlavně, abych si je trochu prosvištěl. Protože určování bahňáků, to se musí pořád trénovat nebo jeden ochabne, a to je pak na prd. Nebo aspoň já to tak mám.
Jako první vyrážím ke slanisku k Nesytu, letos je tam zase parádní louže a bahňáky to tam evidentně žije. Přicházím až k ohradě a stavím na svůj vratký stativ kukátko a od té chvíle jsem v sedmém nebi. Mezi volavkami bílými okamžitě zaplesám nad kolpíky. S těmi už jsem se v letošním českém seznamu skoro rozloučil a teď tu chodí hned tři a trochu přitrouble mávají vařečkami místo zobáků ze strany na stranu. Všude v bahně posedávají čírky s krásně zelenými zrcátky a jako střely probíhají mezi trsy vodních rostlin volavky stříbřité. S podobným nasazením honí cosi těsně pod hladinou i velcí vodouši šedí a mezi nimi poplašeně pobíhají další dlouháni, ale tentokrát mnohem tmavší s oranžovýma nohama – vodouši tmaví. A do toho všeho se pletou mnohem menší vodouši bahenní, někteří dokonce s kroužky na nohou. Neklamné znamení, že tam Hlohovečtí nezahálejí a pilně chytají.
Moje srdce ale okamžitě zaplesá hned, jak spatřím první jespáky obecné. Někteří odpočívají na ostrůvku, stojí na jedné noze, trochu načepýření mají zobák zapíchnutý pod křídlem a jedním očkem sledují dění okolo sebe. Siesta. Jiní čile pobíhají po bahně a vybírají z vody cosi dobrého. Občas vytáhnou nějakého většího červa, kterého před slupnutím nejdříve očistí ve vodě od bahna. Mezi nimi nakonec rozpoznávám i jednoho jespáka křivozobého! Jako první ho prozradí nápadný nadoční proužek a v podstatě čistě bílé břicho. Tu a tam jespáky něco vyplaší a tak se zvednou a jako dobře sehrané hejnko zakrouží nad slaniskem a přistanou o kus dál. S jespáky obecnými postává na ostrůvku uprostřed bahna i několik větších kulíků – kulíků písečných. Ti mi také dělají radost, sbírám tady na slanisku jeden nový druh pro ČR za druhým, včetně jednoho liferu (křivozobky).
Druhý takový v zásadě přilétá hned vzápětí. Z laguny schované mezi rákosím a orobincem přilétá další skupina bahňáků, které polekal prolétající pochop. Jedná se o vodouše tmavé, mezi kterými je schovaný i jeden od pohledu větší pták. Podobně jako vodouši má dlouhý zobák a bílý klín na zádech. Když přistane, je mi to ale hned jasné. Je to ten slavný břehouš rudý, kterého kluci kroužkovali už pár dní nazpátek. Hned po přistání se s vodouši ihned pustí do krmení, zapichuje svůj jako šavli zahnutý zoban do bahna a mezi svými menšími kolegy se nese pěkně vysoko na svých dlouhých nohou. Na jedné mu svítí i kroužek, číslo nepřečtu, ale je to téměř jistě on. Vida, zdržel se[2], toho jsem vůbec nečekal!
Nakonec na Slanisku zůstávám asi hodinu, aniž bych si byl vědom času, který letí kolem jako blázen. Přesně pro takové chvíle to většina z nás asi dělá. Ptáků se na slanisku a v okolí samozřejmě motá celá řada, například jeden lžičák v krycím šatu, pochopů se objevuje nakonec také několik, mezi bahňáky pochodují ještě třeba i mladí jespáci bojovní, no je stále se na co dívat, ale nakonec se rozhoduji, že se vydám kousek dál, a to ke Strachotínu. Leckdo tam v posledních dnech viděl také různé zajímavé bahňáky, tak se tam také chci podívat.
Po cestě se stavuji pro burčák a někde ztrácím jednu očnici svého malého dalekohledu. Ten dalekohled je naprosto skvělý, jen ty gumové části na něm na můj vkus drží trochu méně a věčně roztržité nepozorné pako jako já s tím má prostě problém. Nakonec dorážím ke strachotínským schodům. To je místo, na kterém birdit neumím. Byl jsem tu už mockrát, ale nikdy jsem tu vlastně nic pořádně neviděl, krom jedné potáplice. Ani jeden bahňák, ani jedna sněhule, nic. Ale stejně to zkouším a nakonec dobře, že tak. Asi sto padesát metrů od silnice se na nánosu řas pase skupina bahňáků. Většinu ptáků tvoří jespáci obecní, ale je mezi nimi i jeden výrazně větší, celý v podstatě bílý a jeden maličký, barevný s bílým V na zádech. Paráda, jespák písečný i malý! Kochám se nimi dobrou půl hodinu, než si uvědomuji, že bych také měl někdy být doma. Ale zážitek je to parádní, ptáci jsou v podstatě na dosah ruky a můžu tak obdivovat každé jednotlivé peříčko. Zvláště detailní pohled na jespáky obecné je úžasný. Jsou to letošní mladí ptáci, kteří začínají pelichat do svého trochu fádního šedého zimního šatu. Jednotlivá šedá peříčka jim vykukují z barevných zad. Obdivuji taky jejich překvapivou variabilitu ve velikosti, ale to ještě netuším, že k tomu budu mít ještě mnohem lepší příležitost (o tom ale také až příště). Nakonec se tedy celý šťastný z dnešního dne vracím po dálnici domů. Cesta je nudná, ale já stejně pořád přemýšlím nad tím, jak to byl krásný den.
Jespák písečný a malý ve společnosti čtyř jespáků obecných u Strachotína.
Trochu mě mrzí, že jsem si to ale užíval sám, bez Terky. Tak jí přemlouvám, abychom se na ta samá místa zajeli podívat ještě spolu. Vyrážíme v neděli, ale začínáme nakonec trochu jinde. V místech, kde se z řeky Dyje stává první z nádrží vodního díla Nové Mlýny. V poslední době jsou odsud hlášeny počty kormoránů malých, na které jsme byli zvyklí spíše z Maďarska[3], a i několik dalších zajímavých ptačích druhů jako třeba husice rezavá.
K Drnholci dojíždíme až v průběhu dopoledne dalšího krásného dne končícího babího léta. Sluníčko se do nás opírá, ale ve stínu už začíná být docela zima. Vylézáme na ochranný val a od té doby jen užasle čučíme na tu ptačí show před námi. Husice rezavá se sice nekoná, za to je před námi jako na prostřeném stole naservírovaná taková přehlídka ptáků, že se nestačíme divit. Kormoráni malí sedí snad opravdu všude, kde to jen jde. Nedá mi to, počítám je a končím na čísle 64. To je opravdu jako v Maďarsku. Ale i další ptačí druhy se nenechají zahanbit. Labutí je zde hodně přes tři stovky a množství kachen je téměř nepočitatelné. Mezi tím vším přeletují desítky racků chechtavých, tu a tam nějaký bělohlavý, ale na kládě přímo před námi stojí jiný racek, s krásnýma žlutýma nohama svítí do dalekohledu jeden racek středomořský. Ne jeden, ale dokonce dva! Stojí vedle sebe a občas jeden z nich kousek popojde. Jeden je navíc kroužkovaný, ale na moje kukátko je to příliš daleko. Kocháme se pohledy, i když náš malý Filipendula trochu protestuje. Snažím se vše zadávat do eBirdu, ale trochu mě vytáčí, že každého budníčka nebo pěnici, kterých je v okolních porostech také pár, musím komentovat jako největší raritu. Asi nějaká chyba v aplikaci. V jednu chvíli nad námi přelétá orlovec a my se po krátké procházce vracíme zpátky k autu.
Pohled do Maďarska – teda na Dyji u Drnholce.
Ilustrační pohled skrz dalekohled na kormorány malé, kteří sedí všude tam, kde něco ční nad vodu.
Pak se posouváme na slanisko u Nesytu a ke strachotínským schodům. Slanisko je opět skvělé, zhruba stejné jako před týdnem, i břehouš je stále na lokalitě (i když zpočátku opět schovaný na laguně vpravo) společně s asi třemi desítkami jespáků obecných. Jen toho křivozobého už nenacházíme, i tak si Terka přidává do svého seznamu nějaké pěkné nové druhy. Já se zas trochu vztekám, když musím eBirdu vysvětlovat, že když píšu pětkrát vlaštovka, opravdu myslím vlaštovku, ale jinak si to užívám. Počasí je nádherné. Na lokalitě se střídáme s několika dalšími birdery, kteří se všichni jdou podívat na břehouše. Z avifu se pak víceméně náhodou dozvídám, že jsem snad i odpovědný za jeho nalezení, což samozřejmě vyvracím. Ale jsem rád, že se díky tomu na něj zajelo podívat i několik dalších lidí. Na strachotínských schodech pak ale už nemáme takové štěstí a nacházíme jen několik jespáků obecných s konipasy bílými. I tak to byl moc pěkný rodinný výlet s lážo plážo birdingem, i když vlastně velmi výživným.
Pohled na slanisko u Nesytu. Pasoucí se koně ve vodě podtrhovaly balkánskou atmosféru v tom nejlepším slova smyslu.
Nakonec si slanisko plné bahňáků, volavek a kolpíků užíváme ještě jednou, a to akorát uplynulý víkend během festivalu ptactva, který u Nesytu tradičně vede Jožka Chytil z přerovského muzea. Počasí nám opět přeje, a i když je větrno, svítí slunce a ptáci se předvádí ukázkově. Břehouš rudý je stále na místě a tou dobou už musí vážit snad dvě kila. A pro ty, které to zajímá – nadpis tohoto článku je vlastně mírně zavádějící. Nakonec si totiž na festivalu připisuji další druh do letošního seznamu – sokola stěhovavého. Takže 210.
[1] Podobnost s autorovými vzpomínkami je čistě náhodná.
[2] Což vlastně není u bahňáků zas tak překvapivé. Tento břehouš byl prý na kost vyhublý, když se s ním pánové poprvé setkali, a tak potřebuje nabrat síly před dalším letem. Něco podobného praktikuje i celá řada jiných druhů, např. bekasiny – urazí několik tisíc kilometrů a vyčerpané padnou někam, kde pak následující dny tráví tím, že spokojeně přibírají. Rozdíl hmotností mezi jednotlivými bekasinami otavními v jednom odchytu může být i 40 g (ty vyhublé váží 80 a nažrané 120 g i více, to je rozdíl jedné slučky)! A ty vyžrané jsou i od pohledu macaté.
[3] Kde jsme letos byli a o kterémžto výletu snad letos i něco napíšu.