Jen tak pro radost
24. listopadu 2022 | České články | Czech posts
Teploty klesají pod nulu, sem tam spadne nějaký sníh a mokré silnice hrozí námrazou, inu už je opravdu čas přezout na zimní pneumatiky. Jedu tedy dnes dopoledne do svého oblíbeného servisu v Třebíči, abych jim tam auto na chvilku nechal. Milý pán mi oznamuje dobu, po kterou budou auto přezouvat (zřejmě se jedná o nějakou chráněnou dílnu invalidních želv, jinak si ten čas nedovedu vysvětlit) a já mám tak na výběr buď posedět v autosalonu u stolečku s počítačem, který jsem si prozíravě vzal s sebou a něco podatlit, anebo se půjdu projít ven.
Nepřemýšlím dlouho a volím druhou možnost. Opouštím autosalon a nacházím se na vskutku nehezkém místě tohoto klenotu dědictví UNESCO. Všude kolem mě se nachází různé haly a neudržované pozemky všemožných stavebních firem, servisů, autobazarů a podobných podniků a všudypřítomné nevlídno doplňuje smrad z nedaleké čističky odpadních vod. Ale já vím, že kousek odsud se nachází překvapivě hezké místo. Přebíhám po železném mostě řeku Jihlavu a divokou státovku na Brno a téměř přímo naproti servisu vbíhám do postranní uličky. Nese název Ptáčovský žleb a hned za první zatáčkou se opravdu najednou ocitám ve světě ptáků. Silnici a její hluk jakoby najednou někdo vypnul a já se nacházím v úzkém zařízlém údolí malého potoka.
Na kraji údolí cestu lemují rodinné domky se zahrádkami plnými ptáků. Bydlet v klidném údolí vedle zurčícího potoka musí být paráda. A přitom jen kousíček od civilizace.
Rozhodl jsem se, že se půjdu projít a vnímat přírodu kolem mě, jen tak lážo plážo, bez nějakého jasného cíle. Nechci si jít zabirdit, není to tak dávno, co jsem si k téhle kratochvíli teprve znovu tak nějak našel cestu[1]. Chci se jen projít. Navic, vzpomenu si, že jsem někde četl, že skutečného ornitologa nepoznáte podle dalekohledu, že ho nemá ani čas v terénu vyndavat. Tak si říkám, že ho taky nebudu vyndavat, když jsem ten ornitolog a budu se spoléhat na svůj zrak a hlavně uši. Což je vlastně takové dobře schované tajemství všem začínajícím birderům, že většinu ptáků stejně člověk asi určuje hlavně po hlase a často je ani nevidí. Akorát zánět aktuálně sídlící v mém levém uchu znamená, že mám levou polovinu světa tak trochu… tichou. Nevadí, procházím se, vstřebávám přírodu kolem sebe a poslouchám ptačí hlasy. Nakonec mi to ale prostě nedá, a když nejsem schopný zjistit, co si to přede mě sedlo na plot za malého šedého ptáčka, vytahuji přeci jen dalekohled. Není přece třeba chodit z extrému do extrému, že? No, červenka to byla, a ani to nebolelo. Dalekohled se mi od té chvíle houpe dál na krku a dokonce zapínám ebird, že to tam teda jako nalouskám, když už na ty ptáky teda jako zase koukám.
Tady na začátku údolíčka cestu ještě lemují rodinné domky s malebnými zahrádkami, které jsou plné ptáků. Hlavně sýkor koňader a modřinek, brhlíků, střízlíků, kosů a právě i těch červenek. Ptáci se koncentrují kolem krmítek a spousty jablek, která ještě visí na stromech. Svými maličkými zobáčky je oždibují modřinky, ale i hejnka roztomilých bílých kuliček — mlynaříků. Tihle sympatičtí ptáci mě provází ještě notnou dobu. Jejich kontaktní hlasy se sypou z oblohy a já absolutně ztrácím představu, kolik jich kolem mě. Sem tam zvednu dalekohled a chvilku se na ně dívám, co dělají. Jsou velmi živí a je to uklidňující. Vidím ty s černou hlavou, i ty bělohlavé a přemýšlím, kolik těch ptáků poddruhu caudatus k nám na zimu vlastně zaletuje. On i ten "náš" europaeus totiž umí mít úplně běžně na první pohled zcela bílou hlavu (ale ta bílá pera jsou vespod černá, vidět je to pořádně asi jen v ruce), ale takhle v zimě by se přeci jen nějací mohli zatoulat i víc na jih, hlavně v letech jejich masových irruptivních migrací. Podle genetiky ale žijí skuteční bělohlaví caudatové až mnohem severněji.
Aegithalos caudatus europaeus a A. c. caudatus? Kdepak, oba patří k "našemu" poddruhu europaeus. U toho bělohlavého jsou krásně patrné prosvítající černé spodky jinak bílých per hlavy.
Pokračuji proti proudu potoka pořád dál, mírně do kopce. Nad hlavou mi teď občas přeletí sem tam nějaký pěnkavoid, ale jinak je docela klid. Brzy míjím poslední zdejší domeček a vše utichá, ptáci jakoby zmizeli. Dívám se alespoň po okolí. Překvapivě i zdejší docela chladné a dosti zařízlé údolí dohnala smrková kalamita posledních let a i zde padly smrky za oběť suchu a následně lýkožroutovi. Z okolních svahů se ozývá řev motorových pil a kolem cesty se válí hromady dřeva. Z kolmých řezů prýští smůla a krásně voní. Les ale úplně nezmizel, naštěstí zde roste řada buků a habrů, jen občas tu a tam prořídl. Alespoň se mýtinami otevírají výhledy na obrovská skaliska porostlá mechy a kapradím.
Následky smrkové kalamity jsou na Náměšťsku všudypřítomné. A lesníci na zfrézovaných mýtinách často sází zase nové smrčky. Schválně, jestli dožijí alespoň dvaceti let…
Obnažené skály jsou pokryty mechy a kapradím.
I samotný potůček mi poskytuje dostatek potěšení. Někdo tady nevím proč, asi aby zpomalil proud a zvýšil zasakování, asi, postavil co pár metrů malý jez, každý trochu jiný, některé ze dřeva, některé z kamení, některé časem povolily a jsou z nich spíše takové malé peřeje, ale všechny jsou vlastně velmi estetické a navíc všechny zurčí a zvuk padající vody je uklidňující a krásně zapadá do toho veškerého ticha. Místy se v korytě válí docela pěkná hromada balvanů a tak všechno fotím jako japonský turista.
Výběr z jezů a jiných potočních malebností.
Fotky samozřejmě stojí úplně za hovno, protože si můj mobil s tou všudypřítomnou šedou, hnědou a zelenou nedokáže úplně dokonale poradit. Koukám se na potůček a přemýšlím, zdali by tu mohl žít skorec. Potok je sice docela malý, ale krásně zurčí. Skorce jsem tu ale nikdy neviděl. Přemítám, zda jde o nedostatek hnízdních příležitostí nebo je potok, poté co proteče mezi velkými širými lány příliš eutrofní. Na Jihlavě, která často vypadá a smrdí spíše jako řeka někde v Indii a kam potok vtéká, skorci jsou, ale tady ne. Určitě by to tu měli o dost hezčí. Z rozjímání mě náhle vytrhuje pracovní telefonát, ale v zařízlém údolí je signálu poskrovnu, tak je to docela rychle vyřešeno.
Místní omladině zřejmě došly kolmé plochy k posprejování v celé Třebíči, tak vezme zavděk i odkorněným kmenem.
Za necelou hodinku kochání jsem na konci asi míli dlouhého údolí. Vyškrábu se do mensšího kopce a ocitám se najednou na hrázi velkého rybníka. Jako bych přišel do jiného světa. Z okolních lesů řve strakapoud velký, z šedivého nebe teskně zamňouká káně a z paseky varuje strnad obecný, jinak je tu zcela ptákůprosto. Chvíli se dívám na hladinu, ale neplave na ní zhola nic. Obracím se a vracím se stejnou cestou zase zpět. Po cestě zpátky připisuji na seznam ještě uřvaného stráčka a menší hejnko kvíal, které spěchá kamsi k severu. Jeden z drozdů se ozve typickým táhlým srít. Vida, cvrčala. Po cestě mě ještě školí jeden střízlík. Řve někde kousek přede mnou, ale já ho nemůžu dalekohledem ne a ne najít. Nakonec vyletí z křoví asi o deset metrů blíž, než jsem ho hledal. Pravdou ale je, že s jedním uchem skoro hluchým se vzdálenosti odhadují překvapivě špatně.
"Cíl" cesty.
Pasivně agresivní kampaň proti odpadkům města Třebíč :)))
Jdu teď z kopce a cesta mi utíká mnohem rychleji. V létě tudy rád jezdím na kole, když jedu do Třebíče. Je to takový pohodový sjezd za odměnu v jinak docela nudné polní krajině. Po chvilce se ocitám zase mezi zahrádkami a všude kolem mě to opět ožívá opeřenou drobotí. Hlavně z mlynaříků jsem skoro u vytržení. Jedno hejnko mě pak doprovází až téměř na konec údolí. Ještě než mě údolí vyplivne na státovku, slyším kdesi ze zarostlé zahrady volat jednoho trumpeťáka. Tuhle zimu asi prvního. S trumpeťákem vypínám ebird a uklízím dalekohled. Poslední zatáčka a jsem zase ve světě hluku a smradu. V jednom z projíždějících aut poznávám i to moje, technik se s ním byl projet, jestli všecko šlape. O chvilku později si vůz vyzvedávám a ještě notnou dobu mi pak dneska dělá radost vzpomínka na tenhle pidibirding. Snad si sem najdu cestu zase dřív, než až budu na jaře měnit kola za letní.
Zajímavé domky tyčící se nad údolím. A taky místo, kde mě vyškolil střízlík.
P.S.: Letošní rok slaví výročí 20 let jeden český projekt, který formoval celou řadu mladých lidí včetně mě. Název tohoto zápisku tedy není ani trochu náhodný. Nápověda.
[1] Pokud byste si chtěli přečíst zápisky o hledání cesty jednoho birdera z mlhy, naleznete je k přečtení zde: díl první a druhý. Jen na vlastní nebezpečí.