Rehci II. – Pubertální rehci a další ptačí výrostci
23. července 2021 | České články | Czech posts
První díl miniseriálu o rehcích naleznete zde: Rehci I. – Hybridní rehek ze Slavíče.
English version of this post can be found here: Redstarts II. – Redstarts in puberty and on other bird teenagers.
Článek byl 20. května 2022 aktualizován: převážně opraveny drobné chyby, tu a tam vylepšen sloh (ale bez změny významu textu!) a do příkladů stárnoucích rehků přidán jeden nový případ.
K sepsání tohoto příspěvku mě inspirovaly příliš často se opakující příspěvky v různých facebookových skupinách, jejichž pisatelé měli vždy jedno společné – údiv nad tím, že existuje fenomén „opožděné dospívání opeření“ u některých druhů ptáků, především rehka domácího. I když se nejedná o pranic schovaného, obskurního nebo jinak utajeného, ba naopak, mnoho lidí to zřejmě v knihách zcela přehlédlo. Pro ty z Vás, kteří by se o tom chtěli něco víc dozvědět jsem napsal tento článeček.
Když se podíváme nyní v létě z okna ven, možná budeme mít to štěstí a uvidíme nějakou rodinku pěvců, kterak rodiče krmí čerstvě vyvedená mláďata. Ta velmi často vypadají docela jinak než jejich rodiče. Jistě, barevný vzor bývá obdobný, ale samotné barvy jsou často vybledlé, matnější, ale u některých druhů i docela jiné (např. strakatá mláďata mnohých lejskovitých). Některá mláďata oproti svým rodičům naopak září novotou (např. rákosníci). Často ale mívají peří na první pohled takové rozcuchanější. Při bližším pohledu zjistíme proč – jednotlivá pera bývají řidší, s méně postranními větévkami, které u sebe hůře drží. Není proto divu, že tento šat mláďata velmi brzy vyměňují za svůj první adultní šat během prvního, tzv. postjuvenilního, pelichání. Tento adultní šat je pak ve většině případů při pozorování dalekohledem jen těžko k odlišení od šatů starších ptáků[1]. Někdy bývají mladí ptáci méně zářivě vybarveni, nebo mají menší rozsah určité barvy, ale např. v hejnu zvonků v zimě na krmítku budete jen těžko odlišovat ptáky, kteří se narodili v uplynulém létě od těch, kteří by mohli být jejich rodiče. U některých druhů to pak na základě opeření nemůžeme určit vůbec.
To je v podstatě pravidlo u drtivé většiny našich pěvců (a celé řady nepěvců). Existuje ale několik málo druhů, které v prvním roce života vypadají docela jinak než v letech dalších. Tito ptáci vykazují tzv. „opožděné dospívání opeření[2]“ (z angl. delayed plumage maturation, zkr. DPM). To je jev, který je běžný u celé řady nepěvců – známe jej např. u velkých druhů racků nebo dravců, méně však už právě u pěvců, nebo šplhavců a dalších skupin, což souvisí zřejmě s faktem, že všechny tyto skupiny se rozmnožují už hned v další sezoně, tedy už v prvním roce života. U pěvců mírného pásma jde téměř o pravidlo. Jiná situace nastává u pěvců v tropech, kde se ptáci obecně dožívají vyššího věku a mohou si tak dovolit množit se až později. Jak už to tak ale s těmi pravidly bývá, tak i z tohoto existuje několik málo pěvčích výjimek. Jednou z nich je i nám všem dobře známý rehek domácí.
Rehek domácí
Rehek domácí (Phoenicurus ochruros) je učebnicovým příkladem pěvce s DPM. Poté, co se mladí rehci vyklubou z vajíček a trochu povyrostou, naroste jim typický juvenilní šat – takový neučesaný, nanicovatý, ale docela podobný šatu, kterému bychom říkali samičí. Na konci léta mladí rehci pelichají a narůstá jim jejich první „dospělácký“ šat – šat první zimy/prvního jara, chcete-li. A v tomto šatu vypadají samci i samice na první pohled stejně. Obě dvě pohlaví jsou stejně šedohnědá s oranžovým ocasem. Tento šat jim vydrží celý následující rok do dalšího podzimu, kdy rehci pelichají podruhé v životě a teprve tehdy samcům narůstá jejich typický elegantní černošedý šat s bílým polem v křídle, který je zcela bezpečně odlišuje od samic.
Tzv. delayed plumage maturation u rehka domácího evropského (Phoenicurus ochruros gibraltarensis), vlevo: samice (CZEP21-169), uprostřed: samec v prvním roce života v šatu, který je k nerozeznání od samičího (CZEP21-139), vpravo: starší samec v plně vybarveném typickém šatu (CZEP21-064).
Samci v prvním roce života ale pouze vypadají jako samice. Ve všech ostatních ohledech se jinak chovají jako staří samci – stejně jako oni zpívají, obhajují teritoria, páří se samicemi a starají se o své snůšky[3]. Má to ale jedno ale. I toto by bylo samo o sobě velmi zajímavé. Situace u rehků domácích je le ještě zajímavější i proto, protože se zde vyskytuje ještě další a mnohem výjimečnější výjimka. Výše popsaná situace se netýká totiž úplně všech samců. Zhruba 12 % samcům při prvním pelicháním totiž naroste něco, co by se dalo považovat za jakýsi mix samčího a samičího opeření. Někdy takoví namixovaní samci vypadají téměř jako samci staří, jindy jim naroste jen několik černých peříček. Těmto samcům se říká forma paradoxus, kdežto těm běžnějším, tedy těm, kteří vypadají jako samice, říkáme forma cairii. A proč „paradoxní“ rehci vypadají jako staří ptáci a cairii ne? Může za to, nepřekvapivě, testosteron. Ptákům, kteří jej v krvi mají během pelichání vyšší koncentrace, naroste peří formy paradoxus. Těm, kteří jej mají nižší, naroste samičí šat a stanou se formou cairii.
Typický samec rehka formy paradoxus. Že se jedná o samce v prvním roce života prozradí juvenilní letky a křídelní krovky (více dále v textu; CZEP20-136).
Otázkou ale je, proč DPM u rehka domácího (i jiných druhů) vlastně vůbec vzniklo. Na tu už ale není tak snadné odpovědět. Jedním z vysvětlení, které se nabízí, jsou tzv. samičí mimikry. Mladí samci jsou oproti těm starším během hnízdní sezony znevýhodněni např. neznalostí místních poměrů (teritorií, zdrojů potravy). Tím, že vypadají jako samice, mohou být ušetřeni přehnané agrese od samců starších a najít si tak vlastní místo na světě. Jiná vysvětlení mohou souviset s lepším přežíváním takových jedinců, protože jsou méně nápadní pro predátory (samice obecně bývají u dimorfních druhů ty, které bývají zbarveny méně nápadně nebo přímo krypticky) nebo prostě jen rehci tímto způsobem dávají najevo, kdo je tady nováček a kdo už je ostřílený matador. Pravdou je, že proč se to děje, ještě úplně přesně nevíme. Když se ale podíváme do původního biotopu rehka domácího, tedy na horská bezlesí, zjistíme, že mladí rehci (tedy ti v prvním roce života), přilétají na hnízdiště později než samci starší a zabírají méně kvalitní teritoria. Je možné, že samičí vzhled jim skutečně pomáhá neprovokovat příliš starší samce a získat tak možnost v klidu v ústraní se rozmnožit. Není bez zajímavost, že v městském prostředí se tyto rozdíly mezi teritorii stírají.
Další případy
Rehci domácí v tom nejsou, alespoň co se Evropy týká, úplně sami. Dalšími dvěma druhy pěvců, u kterých se setkáme se stejným fenoménem, tedy DPM, jsou například hýl rudý (Carpodacus erythrinus), nebo lejsek malý (Ficedula parva). V obou případech je situace se závislostí zbarvení na věku samců stejná, jak u rehka. Samec v prvním roce života vypadá jako samice a až ve druhém (čili až po první hnízdní sezoně) mu narůstá typický samčí šat. U hýlů rudých se objevuje ono ikonické rudé zbarvení (v prvním roce jsou samci šedohnědí jako samice) a u lejsků malých se v teprve ve druhém roce objevuje oranžová hrdelní skvrna (v prvním roce ji samci nemají). U hýlů rudých bude důvod zřejmě podobný jako u rehků – šance na to „urvat‟ si nějakou samici, zatímco se staří pardálové nedívají – mladí hýlové mají totiž jinak nižší reprodukční úspěšnost. A i situace u lejska malého bude zřejmě velmi podobná té u rehka domácího. Na rozdíl od rehků, ale u těchto dvou druhů nejsou popsány žádné přechodné formy podobné formě paradoxus rehka domácího.
Stejně jako rehci, i některé další druhy evropských pěvců vykazují delayed plumage maturation. V horní řadě je to hýl rudý (Carpodacus eryhtrinus), vlevo: samice ve svém typickém hnědém šatu (CZEP21-185), uprostřed: samec v prvním roce života, který vypadá úplně přesně stejně (CZEP19-213), vpravo: starší samec v pro tento druh tak typickém rudém šatu (CZEP21-184).
Ve spodní řadě jsou dva samci lejska malého (Ficedula parva). Vlevo jednoletý samec v šatu, který je k nerozeznání od samic (CZEP21-209); vpravo: starší samec, který ukazuje typickou oranžovou skrvnu na hrdle a prsou a šedou hlavu (fotografie použita s laskavým svolením Roberta Doležala, birdwatcher.cz).
Docela podobnou situaci můžeme nalézt i u pěnice vlašské (Curruca nisoria). Samcům tohoto druhu se v průběhu života vybarvuje oční duhovka do stále sytější žluté, stejně jako jim houstne šedé proužkování spodiny těla. Ovšem u tohoto druhu procházejí podobnou proměnou i samice. I jim přibývá s věkem proužkování a vybarvuje se duhovka tak, že staré samice nakonec dosáhnou podobného vzhledu jako jednoletí samci. Je možné, že u tohoto druhu působí výše zmíněné selekční tlaky na obě pohlaví. V rámci ptačí říše by to ostatně nebylo nic výjimečného. Mimo mírný pás není sitauce vždy tak přímočará, jak ji známe my – tedy že samec je ten barevnější, kdo se uchází o druhé pohlaví.
Ukázka delayed plumage maturation u pěnice vlašské (Curruca nisora), vlevo: samice (CZEP20-208), uprostřed: samec v prvním roce života (CZEP21-232), vpravo: starší samec (CZEP20-110).
Příkladů DPM bychom na světě mezi pěvci našli samozřejmě ještě mnohem více. Několik jich nalezneme i v mírném pásmu na severoamerickém kontinentě, např. lesňáčka lejsčího (Setophaga ruticilla), který se shodou okolností anglicky jmenuje také redstart, což je jinak anglický název pro rehky. Dalším příkladem jsou někteří papežíci (rod Passerina), zářivě pestrobarevné obdoby našich strnadů. Pokud bychom zamířili do tropů, najdeme tam takových příkladů ještě mnohem více. Za všechny jmenujme např. lemčíky (Ptilonorhynchidae), rajky (Paradisaeidae) anebo některé pipulky (Pipridae).
Je toho víc?
V biologii se mnoho zdánlivě ostře vymezených hranic a zákonitostí začne rozplývat tím více, čím blíže se na daný problém díváme a čím více se snažíme onu hranici jednoznačněji vymezit. Většinou totiž nalezneme celou řadu přechodných typů nebo typů, které je jen obtížné zařadit. A stejně tak je tomu i u DPM. Když se totiž podíváme např. na již zmíněné první pelichání u pěvců mírného pásma, zjistíme, že častokrát ptáci nevymění úplně všechno juvenilní peří, které jim narostlo na hnízdě. U celé řady druhů totiž dojde k výměně pouze tělního opeření (tzv. opeření krycího), popř. některých křídelních krovek. Velmi často ptákům v prvním roce života zůstanou letky a rýdovací pera, která jim narostla na hnízdě[4]. Ta jsou většinou světlejší, mají odlišný tvar a strukturu (ale ne tolik jako krycí opeření), ale u většiny druhů si toho na první pohled spíše nevšimneme. Existují ale i výjimky, kde tato „stará“ pera přímo bijí do očí.
Jedním z příkladů budiž např. lejsci bělokrcí (Ficedula albicollis) nebo i důvěrně známý kos černý (Turdus merula). Zatímco staří samci obou druhů jsou uhlově černí (černobílí), na samcích v prvním roce života nás na první pohled upoutá velký kontrast mezi černým krycím opeřením a hnědými letkami a křídelními krovkami. K určování věku u těchto ptáků nám tak mnohdy stačí pouze dalekohled. Vzhledem k tomu, že mladí samci lejsků bělokrkých se do hnízdění zapojují méně než samci starší, je možné, že si těchto znaků všímají i samice a na jejich základě se rozhodují, zdali s daným jedincem založí rodinu nebo ne[5].
Někteří autoři považují za delayed plumage maturation i rozdíly v opeření mezi věkovými kategoriemi u ptáků po prvním částečném postjuvenilním pelicháním. Ty bývají někdy docela výrazné jako například u lejsků bělokrkých (Ficedula albicollis; horní řada), vlevo: samec v prvním roce života – všimněte si juvenilních letek a křídelních krovek, které jsou hnědé (CZEP21-154), vpravo je samec starší, s letkami černými (CZEP21-140).
Úplně stejná situace nastává u kosa černého (Turdus merula; spodní řada), vlevo samec v prvním roce života s hnědými letkami a krovkami (CZEP21-201), vpravo samec starší, celý černý (CZEP18-323).
Zatímco situace u rehků nebo hýlů se zdá přímo s hnízděním spjatá, je otázkou, zdali toto tzv. částečné postjuvenilní pelichání (tedy situace, kdy mají mladí ptáci zachovanou část juvenilního opeření) lze bezezbytku považovat za DPM ve smyslu např. samičích mimikry nebo zvýšené krypse. Zvláště situace, kdy se jednoletí a starší ptáci liší např. jen v počtu světlých špiček velkých loketních krovek lze za příklad DPM považovat v tomto ohledu asi jen stěží, i když to někteří autoři tak dělají. V takových případech vstupuje do hry spíše tlak na uspoření energie během energeticky velmi náročného pelichání a snaha maximálně zužitkovat juvenilní opeření, které rostlo relativně nedávno. Zatímco juvenilní krycí opeření bývá nevalné kvality a např. pro přežití tuhé zimy je nutné jej zcela jistě vyměnit, letky, byť i ty jsou méně kvalitní, už použitelné jsou a do dalšího roku s nimi zvíře vydrží. Speciálním případem jsou i situace, kdy se během života jedinci nějaký znak opeření zvětšuje, popř. mění sytost svého zbarvení (např. žlutá samců strnada obecného, Emberiza citrinella). I zde bychom mohli hovořit o DPM, nicméně situaci komplikuje fakt, že variabilita v takových znacích bývá obrovská a nelze ji většinou snadno použít jako ukazatel věku podobně jako jasně dané kategorie hnědý × červený.
Na úplný závěr trocha spekulací z mé strany. Když se podívám na samotného rehka domácího a jeho dělení na formu cairii a paradoxus, zjistím, že ani zde není hranice mezi oběma formami tak ostrá, jak se obvykle prezentuje. Ostatně mě to ani nepřekvapuje. Hladina testosteronu, která určuje, do které formy rehek přepelichá, také nemá dvě různé hladiny, ale jedná se o kontinuum, a tak je možné, že množství černých („dospěláckých“) peříček je úměrné celkové hladině testosteronu. Schválně se někdy na ty rehky pořádně podívejte. Na mnohých samcích cairii, tedy zdánlivého samičího vzezření, najdete nějaké to tmavě šedé nebo černé peříčko, které odpovídá samčímu šatu. Někteří samci formy paradoxus jsou téměř dokonalí „samci“, kdežto u jiných nejsou znaky tak výrazné. Ostatně podívejte se sami na obrázku níže.
Ale co já vlastně vím?
Přehlídka různých samců rehků v prvním roce života. V horní řadě dva, které by člověk na první pohled určil jako formu cairii, ve spodní řadě pak dva zástupci formy paradoxus. Ale je to skutečně tak? Nejedná se spíše o plynulý přechod?
Vlevo nahoře: Někteří rehci formy cairii skutečně vypadají jako samice. Některým ale naroste několik málo peříček typicky šedých jako u adultních samců. Zde např. některé křídelní krovky anebo černá peříčka na tváři (nenechte se zmást, jedná se o zvíře na podzim, i u adultních samců jsou černá pera se světlými lemy; CZEP20-392). Vpravo nahoře: Stejný případ jako předcházející, zde navíc jedinec přepelichal i některé terciály, které u adultních samců spoluutváří typické bílé pole v křídle (CZEP21-136). Vlevo dole: Typický paradoxus (opět zvíře na podzim, jasné barvy jsou kryty světlými lemy). Téměř ukázkové vzezření adultního samce. Při bližším pohledu ale můžeme vidět juvenilní (hnědé) letky včetně terciál a některé křídelní krovky = jasný znak zvířete v prvním roce života (CZEP17-441). Vpravo dole: Další případ typické formy paradoxus, tentokrát vyfoceného na jaře, kdy jsou světlé lemy per už téměř otřené. Vzhled dospělého samce je téměř dokonalý (opět můžeme vidět juvenilní letky včetně terciál, které netvoří bílé pole; CZEP20-136).
Shrnutí na závěř
Říká se, že jeden obrázek vydá za tisíc slov a následujícím obrázkem jsem se pokusil shrnout to, jak se šat rehka domácího mění v čase. Jako příklad druhu, který nevykazuje DPM jsem zvolil jeho příbuzného rehka zahradního.
Po kliknutí se obrázek zvětší.
Příklady stárnoucích rehků
Na následujících fotografiích můžete vidět DPM v praxi. Jedná se o fotografie samců rehka domácího v prvním a dalším (dalších) roce života. Protože důkaz místo slibů, že?
Tak šel čas s jedním rehkem z naší malé zahrady. Úplně vlevo jedinec v prvním roce života v „samičím‟ šatu (forma cairii, i když s bílými lemy terciál, viz výše), uprostřed ve druhém roce již plně vybarvený pták a napravo ve třetím roce kdy už se opeření dále dramaticky nemění (v galerii: CZEP19-150, CZEP20-036 a CZEP21-064).
Další mnou zdokumentovaný případ stárnutí u rehka formy cairii. Vlevo jedinec v prvním roce života v téměř dokonalém „samičím‟ šatu, vpravo ve druhém roce již opět plně vybarvený pták (v galerii: CZEP21-139 a CZEP22-101).
Fotografie Filipa Petříka jednoho z jeho RASových[6] rehků fotografovaného ve dvou následujících letech. (Fotografie použity se svolením Filipa Petříka.)
Několik případů proměn rehků zdokumentovaných Filipem Petříkem na avifu:
- forma cairii: https://birds.cz/avif/obsdetail.php?obs_id=9898499
- forma paradoxus: https://birds.cz/avif/obsdetail.php?obs_id=8603576
- forma paradoxus: https://birds.cz/avif/obsdetail.php?obs_id=9756170
Další a další fotografie různě starých rehků pak najdete zde v galerii , u jednoletých samců vždy s popiskem, jestli se jedná o formu cairii nebo paradoxus. Ale když se na fotky dívám podruhé, možná bych některé popisky změnil…
Za úvodní fotografii moc děkuji Anně Lučanové. Je na ní zachycena úžasná kroužkovatelská situace, kdy se podařilo odchytit tři samce rehků naráz – zleva mladý samec formy cairii, starý samec, mladý samec formy paradoxus. To se stane jen jednou v životě! Dále děkuji Filipovi Petříkovi za další fotografie rehků domácích a cenné podněty při sepisování tohoto článku.
Zdroje a k dalšímu čtení:
Všechny odkazy se otvírají v novém okně.
Článek o testosteronu a jeho vlivu na delayed plumage maturation u rehka domácího: Schwarzová, L., Fuchs, R. & Frynta, D. (2010) Delayed Plumage Maturation Correlates with Testosterone Levels in Black Redstart Phoenicurus ochruros Males. Acta Ornithologica 45: 91–97, doi: 10.3161/000164510X516146 (bohužel bez volně dostupného PDF).
Ve svém původním habitatu – horských bezlesích a vesnicích – byli mladí rehci domácí vytlačováni staršími do horších teritorií. To ve městech zřejmě už neplatí. Alespoň podle tohoto článku: Schwarzová, L. & Exnerová, A. (2004) Territory size and habitat selection in subadult and adult males of Black Redstart (Phoenicurus ochruros) in an urban environment. Ornis Fennica 81: 33–39. [PDF, 663 kB]
Dva články o delayed plumage maturation u ptáků obecně (obsahuje přehled druhů a shrnuje hypotézy, proč tomu tak je):
Cucco, M. & Malacarne, G. (2000) Delayed maturation in passerine birds: an examination of plumage effects and some indications of a related effect in song. Ethology Ecology & Evolution 12: 291–308. doi: 10.1080/08927014.2000.9522802; [PDF, 2.67 MB].
Hawkins, G.L., Hill, G.E. & Mercadante, A. (2012) Delayed plumage maturation and delayed reproductive investment in birds. Biological Reviews 87: 257–274, doi: 10.1111/j.1469-185X.2011.00193.x; [PDF, 2.05 MB].
A v kterých že knihách jste se mohli dozvědět, že u rehka existuje něco takového? Třeba tady:
- Svensson, L., Mullarney, K. & Zetterström, D. (2012) Ptáci Evropy, Severní Afriky a Blízkého východu
- Vinicombe, K., Harris, A. & Tuckerová L. (2016) Příručka k určování ptáků
- Shirihai, H. & Svensson, L. (2018) Handbook of Western Palearctic Birds: Passerines
- Clement, P. & Rose, C. (2015) Robins and Chats
- Svensson, L. (1992) Identification Guide to European Passerines
- Jenni, L. & Winkler, R. (2009) Určování stáří a pohlaví evropských pěvců
- Jenni, L. & Winkler, R. (2020) Moult and Ageing of European Passerines
- Svensson, L. (1992) Identification Guide to European Passerines
- Cramp, S. (1988) The Birds of the Western Palearctic, Volume 5: Tyrant Flycatchers to Thrushes
A určitě v celé řadě dalších...
[1] Ne tak už např. z fotografie nebo pokud si můžeme zvíře prohlédnout v ruce.
[2] Český překlad poměrně jasného a jednoduchého anglického originálu jako vždy poněkud pokulhává. Omlouvám se.
[3] Ale ale ale, to není možné, my u nás na zahradě máme každý rok v páru dva rehky, co vypadají jako samice a jsou tam tak pokaždé a pokaždé ve stejném místě a! – slýchávám, resp. čtu, na sociálních sítích velmi často jako argument, proč to tak vlastně není. Bylo by rozhodně zajímavé, kdyby to tak nebylo, zasloužilo by si to minimálně zmínku v nějakém odborném časopise. I když někteří autoři spekulují, že někteří samci vypadají jako samice i v dalších letech, pravdou je, že takový případ doposud nebyl zdokumentován. Mnohem jednodušší vysvětlení je ale prostý fakt, že mortalita pěvců mírného pásu je každý rok obrovská. Mnohem větší, než si většina z nás chce připustit. Je totiž dost možné, že všichni ti krásní ptáčci, co se nám každý rok vracejí do zahrady hnízdit v budkách, zpívat z té samé větve, koupat se v tom samém pítku, jsou každý rok úplně jiná zvířata. Může nám to připadat kruté, ale pravdou je, že ti ptáci jsou tak nastaveni, takové jsou jejich životy. Ale o tom zas až někdy jindy. Faktem je, že pokud byste takového samičího rehka chytili, označili ornitologickým kroužkem, tak byste další rok zjistili, že tam buď je rehek úplně jiný, nebo ten Vás šedivý dozrál v krásného černého samce, byť třeba na zahradě vedlejší. A pokud náhodou ne, nenechávejte si to pro sebe! :)
[4] To je velmi typické např. pro skoro všechny naše pěnkavovité, drozdovité, lejskovité, skorcovité nebo třeba sýkorovité ptáky. U jiných čeledí bývá situace složitější, což by vydalo na samostatný článek. Nebo spíše knihu. Třeba tuhle: Moult and Ageing of European Passerines .
[5] Mladší samci lejsků bělokrkých dorážejí na hnízdiště obvykle o něco později než starší a zabírají tak až teritoria, která na ně zbyla. Samice si zřejmě samce vybírá na základě teritoria, ale pomocí tohoto jednoduchého a výrazného znaku může svůj výběr upravovat také. Literatura je v tomto ohledu docela skoupá anebo podává různé informace. Pole působnosti zdá se stále otevřené!
[6] Projekt RAS (z angl. Recapture Adult Survival) je jedním z dlouhodobých projektů české kroužkovací stanice, který má zacíl pomocí opakovaných odchytů jedinců jednoho druhu na určité lokalitě stanovit jejich přežívání. Více informací třeba zde: krouzkovaniptaku.cz/projekt-ras/ .